Pohledy do minulosti, pohledy do budoucnosti

17. srpna 2015 v 11:11 | Zlatka |  deníček
Tak jsme se vrátili z týdenní "dovolenky" u babičky na Slovensku. Po 5 letech jsme se odhodlali k tomu, abychom zase nasedli do auta a absolvovali dlouhou 7 hodinovou jízdu do Košic (nemáme dálniční známku, tak proto tak dlouhou).

9. srpna, na mé 20. narozeniny, jsme vyjeli časně z rána, abychom alespoň část jízdy neumírali v autě horkem (protože nemáme dálniční známku ani klimatizaci). Paradoxně mi cestou byla dokonce i zima… že prý kvůli tomu, že jsem byla nevyspalá. No, prakticky celou cestu jsem prospala, jen jak jsme jeli kolem Vysokých Tater, tak jsem koukala z okna, protože takový pohled se mi jen tak hned nenaskytne.



Do Košic jsme dojeli celkem brzo, už kolem 14. - 15. hodiny, tak jsme si chtěli zajít na oběd… a protože byla neděle a otevřené byly jen pajzlíky + Košice byly rozkopané, strávili jsme na cestě ještě další hodinu, než jsme objeli celé město a konečně se dostali na Opatské k babičce, kde se zastavil čas.

Tří generační barák chátrá, když v něm bydlí už jen babička a strejda M. Táta je nejstarší ze čtyř sourozenců, jako jediný nebydlí v Košicích ani na Slovensku, ale přesto obě tety bydlí v Košicích, jen ne u babičky. Což je na jednu stranu zvláštní, ale na druhou stranu to naprosto chápu z mnoha důvodů. Například stav domu. Jistěže, dům chátrá, protože je na něj babička sama a strýc M. je taková naše černá ovce rodiny, důvody si nechám pro sebe. Peníze na opravu nejsou, protože by to opravdu chtělo spoustu peněz a spoustu času.

Nemluvím teď o tom, že je tam co si pamatuju pořád všechno stejné a přibývají jen obrazy na stěnách, naše fotky, pohlednice, křížky a magnetky s papežem… zmizel snad jen koberec z chodby, palanda z obýváku… a moji beruščí loptičku jsem taky nikde neviděla. Mluvím o katastrofálním stavu kuchyně a trubek a s tím související koupelnou.

Není nic příjemného, když jdete na záchod na ehm ehm delší dobu a pak zjistíte, že záchod nesplachuje a zrovna přijdou na návštěvu teta S. se strýcem J. a vy musíte volat otce, aby vám šel pomoci, protože vůbec nevíte, co jste udělali blbě.

Sprchovat jsme se taky chodili k tetám + jsme byli dvakrát s tetou M. na plovárně, takže jsem se osprchovala tam, protože u babičky se sprchovat prakticky nedá. Tvrdá voda během let zanesla trubky, takže voda teče pomalu a odtéká z vany ještě pomaleji a díky těm odporným suchům bylo vody navíc málo. Už jsem stihla zapomenout, jaké to je žít bez vody a k tomu v létě a to máme přitom vodovod asi tak rok?

Dalším důvodem je také babička samotná… nechci být zlá, ale návštěva pro mě byla opravdu dost psychicky náročná. Jsem zvyklá být sama, mít svůj osobní prostor, který mi nikdo nenarušuje. A tam to bylo furt samé objímání a pusinkování a každý den ráno, co si dám ke snídani a každý den ráno jsem ji říkala, že NIC, PROTOŽE NESNÍDÁM. A každý den ráno mi zpívala "Dobré ráno, dobrý deň, žijem len, keď milujem…" Gaekruhgiuahiuoaeghiutgaizvfdiohbgsuiohsuihb. A jogurt musí stát v teple, protože ho přece nebudu jíst studený, to přece nemůžu. ALE MŮŽU A MŮŽU A MŮŽU. Pak se táta smál, když vzpomínal, jak babi ukecali, když byli malí, ať jim koupí nějaký tatranský sníh (zmrzlinu) a když jim ho konečně koupila, tak jim ho postavila na radiátor, protože přece nebudou jíst studenou zmrzlinu!!! A když konečně začalo pršet a byla bouřka a konečně se dalo větrat, tak okna se musí zavřít, aby do domu neuhodil blesk! A všichni musí jít domů, protože v bouřce musí být všichni u sebe doma, aby se něco nestalo, protože je logické, aby všichni, kdo jsou jinak schovaní v domě, jen ne tam kde bydlí, vylezli do bouřky a utíkali domů po celých Košicích! -_- Fsdkfbgksdbfvkhfsdbg. A nejlepší je, když se mluví o tom, jak panickou hrůzu mám z pavouků, a babi vám začne vykládat, jak na to myslela, když uklízela pavučiny, ale druhý den tam stejně byly zase… takže hned tu noc jsem se budila ze spaní, jak se mi zdálo, že jsou všude pavouci. A když dělal táta halušky, tak mu do toho babi kecala a nedalo se to jíst, a když si babi usmyslela, že mi udělá dort a máma ji s tím celé dopoledne pomáhala a ono se to zase nedalo jíst a já to nemohla vyhodit na rozdíl od ostatních, protože mi to bylo líto kvůli mámy. A když teta M. vyprávěla, jak ji chtěla umýt okna, ale babi to dělá jiným způsobem, tak to M. musí dělat taky jinak! OMG!!!!!!!!! A musela jsem držet hubu, protože přece nebudu hnusná, když tam jedem jednou za pět let! A když už ten poslední den, kdy jsme šli na cintorín za dědou, mě chce v tom horku zase objímat a já už to nevydržím a nenechám se a vysvětluju ji, že prostě nemám ráda, když na mě někdo sahá! Protože prostě ne! Co to je za zvyk furt se objímat a pusinkovat!!! A to už pak jen slyším, jak mi tatík říká, že jsem zlá, zlá, zlá, zlá, zlá. A mně je to zase líto. Gskudhfiuewr. Záblesk do budoucnosti mé povahy taky nebyl žádný výbuch. Nebo to byl výbuch, ale velice negativní. S tetou M. sdílíme totiž ne jen stejný vzhled ("ať žijí" naše tlusté kejty), ale i povahu. Nebudu vysvětlovat naše komplikované povahy, jako kdokoli jiný to zjednoduším slovy panovačné semetriky. Jak stárnu, sleduju, že se má povaha ještě více zhoršuje, takže mě v Košicích čekal pohled na to, jak na tom bude má povaha za 20 let. Pozitivum (?) bylo asi to, že jsem smířila s mužskými povahovými vlastnostmi, které mi dnes řežou žíly. Pak už to byla jen negativa. Možná, že se za mou i tetinou povahou ohlédnu v nějakém příštím článku. Zároveň jsem ale viděla v naší povaze některé rozdíly, některé povahové rysy jsem přeci jen zdědila po tátovi… což je kapitola sama o sobě, naše povahy prostě nejsou žádná výhra, ale přesto by mi to bylo příjemnější než kdybych měla čistě povahu tety M. … kdyby se ve mně našlo ještě něco z tety S., která je na rozdíl od tety M. taková pasivnější, trpělivá, oddaná věci… to by nebylo vůbec na škodu, protože trpělivost je přesně to, co potřebuji jako sůl.

Bleh. Už jsem toho napsala tolik a ještě pořád to není všechno, co ze sebe potřebuju dostat. Než jsme odjeli, dostala jsem od babičky zlatý zásnubní prsten, který ji dal kdysi děda. Ach jo. Nemám ráda takové osobní dary. Neumím je přijímat. Neumím přijímat ani komplimenty, natož takhle osobní dary.


Z Košic jsem kromě vzpomínek a prstenu přivezla také pár balíčků popradského čaje a samozřejmě pár kilo navíc, protože to bych nebyla já, abych někde zhubla, i když jsem tam moc nejedla... není možné, abych tolik přibrala, z těch banánů v čokoládě, co jsme si dali v Aidě v centru Košic u fontány. A samozřejmě jsem si dovezla i depku z mé povahy, z mých 20 let a z blízkého zániku planety, o kterém jsme s bratrancem diskutovali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama