Březen 2014

CLASSMA... Ehm, CLASSBITCHES.

17. března 2014 v 18:03 | Zlatka |  deníček
I have this strange irritating feeling, like I would shoot many people If I had a gun.
Fortunately for my fucking awesome classmates, I don't have any gun and my hands shake all the time (let alone in a such stressfull situation!). Well, but let's come to the point. My super handsome ex, after he cut me off when his lovely friend - also classmate - found out that we slept together even he had promised her, he won't do it again! (Lol, why does she care who does he sleep with if she really is just FRIEND like they both claimed? :D:D - told me that some SUPER BITCHY CLASSMATE offered regular sex to him. He said NO. (Unbelievable, I know.) Ok, thank you, Vojta. Thank you very much, now I really love my classmates even more than before! :D And I really don't feel like I will be vomitting all day at school among that bitches you wanted fuck when you were dating with me. It's much better now when I actually know, that some of them want to fuck you too :D

But It's ok. Maybe one day I will be texting to my classmates if they want oral sex from me too. :D It's absolutely ordinary in today's world (y). And it really wouldn't be embarrassing at all if his ex-girl friend was be my classmate too.

Co bylo a už není.

5. března 2014 v 17:51 | Zlatka |  deníček
Kde začít.
To není ani otázka. Na otázky jsou většinou odpovědi. Ale jo... přece jen to je otázka. Protože je to tak prosté! Proč lpět na něčem, co mi jen ubližuje? Už to dávno není jak to bývalo, je to jinak, je to pryč. Je to pryč, protože jsem ho odehnala. Proč jsem ho odehnala? Protože to nemělo smysl. Tak co to sakra dělám? Ikdyby mě přivítal s otevřenou náručí, tak by se nic nezměnilo, protože my dva si prostě nejsme "souzeni". Ani nevím, proč to píšu. Všechno je tak prázdné. Vím, co mám dělat. Mám zapomenout a jít dál... zbavit se těch věcí, nebo je alespoň někde pořádně schovat, nemít ho stále na očích, netoužit po těch pár slůvcích, které mi šeptával do vlasů. Není přece proč zůstávat zahleděná do minulosti. Není tu nic pro co by zbylo bojovat. Dá jen tělo a ani to mi už nepatří, ani to už není dílkem téhle aší skládačky. Chybí mi kluk, do kterého jsem se zamilovala. Kluk, který mě miloval. A kluk, který by mohl splňovat tyhle dvě "podmínky". Mohla bych jít za jiným, mohla bych to alespoň zkusit. Pár schůzek jako kamarádi, později třeba rande, pokud by se to vyvinulo. Š. je fajn, milý, trpělivý, ví, jak to mám. Ale nemůžu. Nemůžu ani pomyslet na někoho jiného vedle mě, když jsem ve třídě s V., ne když ho pořád mám ráda, ne když kvůli němu dělám co dělám. Věci se zase změní a budou se měnit čím dál rychleji a čím dál častěji. Každý den jiný a přitom pořád stejně bolestivý. Není tam nic co by pro mě zbylo. Můžu vedle něj sedět, stát, cíit jeho vůni a přitom je tak zatraceně daleko! Tak daleko, že se bojím se ho jakkoli dotknout. Co by bylo horší? Kdyby ucukl? Kdyby mě zastavil? Nebo kdyby se rozplynul jako duch?

Je to k zešílení. Možná už blázen jsem :) Je to naprosto iracionální, nedává to smysl. Oba bychom měli být rádi, že to skončilo. Oba jsme udělali dost chyb, oba nás to bolelo. Už to mělo zmizet, tak proč to bolí zase? Připadám si na té stejné pozici, co před 2 roky... ano už to byly dva roky... A stejně je to jiné, než tehdy. Tehdy to bolelo, ale byla jsem připravená udělat cokoli. Teď to bolí... a už není, co bych udělala.

Kde začít?
Pro začátek si sehnat tu krabici, kam schovám těch pár pěkných vzpomínek.