Říjen 2013

Dort pokémonový

15. října 2013 v 14:00 | Zlatka |  Recepty
Zdravím x)

V létě jsem mému... no od neděle opět ex-příteli dělala dort k 17ti nám. Ano, s Pikachuem. Ano, je mu 17. A ano, je o rok mladší než já. Když máme za sebou těch pár věcí, za které by se možná některé holky styděly (Já se nestyděla, kdo si hraje nezlobí... byla jsem radši, když hrál pokémony, než když si musel vymýšlet lži, když mi zahábal ;))...), tak konečně můžeme přejít k dortu samotnému.... dort jako takový jsem dělala poprvé. Ještě jsem loni(?) dělala babičce... ale ten jsem teda jenom odzdobila. Tady jsem se s piškotem prala s mamkou, ale zdobení a krém je čistě moje práce. (Ano, jsem na sebe pyšná :D A za týden si dám repete, tentokrát pro dědu :D).

Nebudu přehánět, když vám řeknu že jsem ho dělala prakticky celý den... protože jsem s ním začala někdy brzo po poledni a skončila před půlnocí? :D Byla to makačka, ale stálo to za to, chuťově i na pohled (ano, ano... pochvaluju se :O). Dnes (zítra v úterý - toto je přednastavený článek), by tento recept měl vyjít v Gurmánce na klub.blog.cz. Jsem ráda, že jsem konečně se do něčeho zapojila i já a něčím tam přispěla, tak snad bude mít úspěch tam i zde :) Jsem zvědavá, jaké kouzelné dortíky dělají ostatní blogeři, už jsem nějaké moc pěkné kousky na blozích sem tam objevila :)

Teď ale už k tomu mému dortíku :)


Prokleté generace lidstva

12. října 2013 v 10:30 | Zlatka |  Na téma...

Na světě je docela dost smutných věcí, které mě dokážou skvěle pobavit.

Třeba když stojíte v řadě ve školní jídelně a předběhne vás nějaký nanejvýš osmáček a když mu řeknete "Já tu nestojím frontu, abys ty přišel a předběhl mě.", tak jenom odvětí "A ty si myslíš, že mě to zajímá?". Pár facek je málo, ale zkuste to, když měříte ve svých 18 letech pouhých 155 cm (možná ani to ne, ještě před nedávnem jsem si myslela, že mám 156 cm, ale v laborkách při měření, mě vyvedli z omylu) a když dnešní generace naprosto nectí něco jako "respekt ke starším", nebo dokonce "holky se přece nebijí". Pravděpodobně bych to nakonec ještě schytala já, jak fyzicky, tak třeba i později u vedení, protože já jako starší a dokonce dospělý student, bych přece měla být moudřejší. Ha ha. Nečekejte ode mě moudrost a trpělivost, protože s tímhle materiálem se po dobrém pracovat nedá!

To, že ti mladší dnes jsou o mnoho horší než si připadáme my, to víme všichni, ale občas bych vyfackala i své vrstevníky. To je normální, když stojíte v řadě, z každé strany se na vás někdo lepí, aby byli co nejblíže k jídlu, a pak vám za zády (nebo před nosem) řvou do ucha stejně staří vrstevníci, kteří se buďto chichotají jako slepice (když se jedná o holky) a celkově působí, že právě přišly do puberty, nebo tam strašně frajeří, že se naučili nové slovíčko jako je třeba kurva, piča, čurák, kokot a jiné výrazy, které se velice hodí do běžné mluvy. Nebudu ze sebe samozřejmě dělat světici, taky si zanadávám - třeba, když se se svojí super šikovnou koordinací třísknu do zdi, ukopnu si palec, napíchnu se na kliku, přivřu si hlavu do skříně (ano, to se mi skutečně stalo) apod. Ale jinak se tomu na veřejnosti vyhýbám, obzvlášť od té doby, co studuji na gymnáziu. Nebo mi má kamarádka vyprávěla, jak nedávno na školním WC zaslechla rozhovor dvou holek o tom, jak se jejich spolužačka ulila ze školy, aby doma mohla čekat na nový song Justina Biebra! OMG! WTF! Proč jste mi to neřekli? Taky bych zůstala doma! Teď nemám ten správný SWAG!.

Je mi zle z priorit dnešního světa. Ale Bobřík se má jistě dobře, když ho tak jeho psychopatky žerou, pěkně vydělává… prosím, ať si poslouží. Dyť už je to vlastně jedno. Buď si vydělá Bieber, nebo někdo jemu podobný (třeba politici - ti jsou naprosto stejně slizcí a neschopní ve své práci jako Bieber, ale penízky mají a to je to podstatné přece). A teď doufám, že mě někdo označíte jenom za blbého hejtra, který jenom závidí, že někdo něco dokázal. Ale je to velice nepravděpodobné, protože tato psychopatické stvoření většinou nečtou takto "neskutečně dlouhé" články, pokud to není teda životopis jednoho z jejich miláášku, nebo dokonce návod, jak je sbalit.

No a kde že jsme se to my mladí naučili? :)
Od malička jsem byla vedena ke slušnému chování. Neexistuje, abych nepozdravila souseda, profesory/profesorky… jako malá jsem jednou po Ostravě dokonce zdravila i úklidovou četu, ale pak jsem s tím přestala, protože se teta držela za hlavu. Takže když přijdu na zastávku, kde stojí dvě důchodkyně a povídají si a já je slušně pozdravím a ony se na mě jenom s opovržením kouknou a zase kecají dál, tak jsem znechucená i z téhle generace, která si pořád neskutečně stěžuje, jak jsme my neschopní a neslušní. No, bezpochyby valná většina lidí taková je, ale ta starší generace asi moc nepřidala ruku k dílu, když nejsou schopni odpovědět na prosté "Dobrý den." Poté na zastávku přišel i starší pán, který mi na pozdrav odpověděl úplně v pohodě, a já začala přemýšlet, jestli není problém ve vychování, ale dokonce i v pohlaví. Něco jako "Jsem dáma, co má toho už hodně za sebou a ty si na mě děcko dovoluješ mluvit?" Protože z jejich pohledu to tak fakt vypadalo.

Nebo když vás v hodině pošle profesor doslova do hajzlu a ponižuje vás před celou třídou, protože vám nejde všemi milovaná fyzika, nebo si prostě asi jenom léčí komplexy. Mě teda poslal "jenom" do druhé třídy, ale nebylo mi to příjemné ani za mého spolužáka. Když jsme přišli na gympl, řekli nám, že je zvykem, že nám kantoři budou vykat a my je oslovovat jako profesory, i když tento titul ve skutečnosti nemají. No, nakonec nám vyká asi jenom češtinářka, ale mě na tom nezáleží. Jsou starší než my, nepokládám za nutné, aby mi vykali. Ale aby nás profesor někam posílal a vyžíval se v našem ponižování? No tak to pardon, ale až jednou bouchnu, což je u mě jako u cholerika dost možné, tak pana profesora pošlu někam asi i já a věřte mi, že mu i tohle řeknu natolik kulantně, že při další nadávce akorát poníží sám sebe.

Pořád čekám, že se ve mně něco pohne a budu se k lidem chovat tak, jak se oni chovají ke mně. Ba co víc, třeba jednou budu mrcha. To by se mi líbilo. To bych možná v dnešní společnosti měla i šanci na úspěch, nebo alespoň na přežití.

Pokuta a jiné "zážitky" z posledních dní

3. října 2013 v 21:09 | Zlatka |  Fotografie
Ach bože. Zlatině je 18 sotva dva měsíce a už jí 2x čapnou policajti.
Poprvé, když jsme měli slučák, ale to o nic nešlo - koneckonců pít už můžu, jenom chtěli, abychom se někam přesunuli.
A podruhé... Za přechod na červenou -_-. Ptali se toho mého, jestli prý je barvoslepý... s mými 8 dioptriemi jsem měla chuť říct, že jsem prostě slepá a já zatraceně fakt netušila, že je červená! Nějaký chlap šel, tak jsme s Vojtou šli taky -_-. Tři stovky v hajzlu. To byl teda drahý přechod. No nic. Už jsem poučená.


Dále pak nás zastihl pravý podzim. Jsem nachcípaná, ale doma mě nenechají - samozřejmě. No to nevadí, já to přežiju jako vždy. O víkendu jsem se šla projít do našeho remízku, fotit houbičky - nesbírala jsem je, protože poznám jenom muchomůrku červenou, pýchavku, václavku, bedlu, žampión, klouzka a možná nějaké suchohřiby. No, nakonec jsem druhý den šla na houby znovu - tentorát je posbírat, protože mamka z fotek poznala, že se jedná o mlženky strmělky, které jsou podle jejích slov "Velice chutné" - to ona ale tvrdí o všech houbách, které se dají jíst víc než jedenkrát za život :D. Každopádně jsem ze svého malého pokladu měla radost a v lese mě viděsila veverka a já pak pro změnu zase vystrašila bohužel srnečky. Taky jsem se pokoušela v posledních dnech pouštět draka, ale moc mi to nejde. Máme obrovský pozemek, ale vždycky je z nějaké strany překážka a nevím, jestli nemám spíše lítajícího šunta, než draka. A nebo jsem prostě jenom neschopná -_-. Po tom, co jsem viděla malinkého souseda pouštět draka vysokona nebi bez problému, šla jsem se zahrabat a už se letos asi nevyhrabu.

Ale moment - už už jsem se zastihla, že sem chci přidávat fotky, když jsem si uvědomila, že jich je tolik, že je škoda je plýtvat na jeden článek. Nechám si je na příště, abyste sem alespoň taky občas zavítali :) Vím, že nejsem moc - spíše vůbec - aktivní, ale nechci psát něco, že "musím". Dlouho jsem tady nerozebrala žádné důležitější téma, naposled asi téma o PRO ANA KOMUNITĚ, a momentálně asi nemám žádné téma, které bych mohla rozebírat v nějakém delším a smysluplném článku, tak přispívám svým "deníčkem". Dost mě mrzí, že můj pravý deník jsem přestala psát s nástupem na gympl, protože jsem zapomněla spoustu věcí a taky si připadám více labilní než kdy předtím. Deník mi zřejmě dost pomáhal a já si to ani neuvědomovala... Ale copak je na to čas?... Není čas na nic... a přesto je... ale tak nějak promrhaný, krátký... je mi prostě smutno :) ale hodlám něco málo změnit... snad se to odrazí i tady :)