Duben 2012

Báseň Narcistickému Kanibalovi

29. dubna 2012 v 1:25 | Zlatka |  deníček
Možná si teď říkáte, co to má společného s minulostí? Ale pro mě to už bude muset být jen minulost. Jen doufám, že jí alespoň nebudu litovat.

Takže takhle je pro tebe, Kanibale :)


Ne tisíc ale jen dvě slova,
vykřičela bych do světa.
Teď cítím se jako vdova,
jako vyhaslá kometa.

Rozdrtil jsi mou duši,
rozlámal srdce - ale ne jen ve dví.
Budoucnost předepsána černou tuší,
rozsudek podepsán vlastní krví.

Sebral jsi mi dech,
vtiskl polibků desítky.
Poučil mě o mých pudech,
ale zapomněl na city.

Nechci tě milovat,
zemřít se dá i příjemnějšími způsoby.
Nechci tě nenávidět,
všichni děláme chyby.

Má největší byla dovolit to,
ne tobě - sobě.
Vzala jsem si příliš velké sousto,
a věděla jsem to už v té sladké době.

Jsi upřímný lhář,
jsi kámen, co cítí.
Nezbývá mi než skrýt svou tvář,
a natrhat pohřební kvítí.

Vdechni mi život,
nebo mě zabij,
Slyším jen slabý tlukot,
tak zbraň už nabij.

Ale ne - nechci ránu z milosti,
chci tvé tělo, duši, srdce,
spát vedle tebe sladce,
nevěřit v tvé neřesti.

Nic z toho mi dát nemůžeš,
už ani tělo - to já vím.
Doufám jen, že se nesměješ,
že se zase ponižuju a žadoním.

Tisícero "Promiň",
omlouvám se ti, nebo sobě snad?
Náruč svou naposled rozviň,
ukážu ti lásku - královnu všech pravd.

Poslední sloka,
poslední slza - alespoň pro dnešek snad.
Kéž by s ní končila i má muka,
kéž bys mě měl skutečně rád…