Jako malá holka jsem chtěla být princezna a žít na zámku nebo hradě. Později jsem chtěla být čarodějkou a žít v tajné skrýši na stromě. Teď chci být psycholožkou nebo novinářkou a kde budu žít? Nemám šajnu.
Tuším, že jsme se na současné bydliště přestěhovali v roce 2000, nebo 2001, ale nepamatuji si přesně - koneckonců bylo mi asi pět nebo šest let, ale do té doby jsme bydleli u babičky v Markvartovicích. Žilo nás "na hromádce" sedm - já, moji rodiče, prarodiče, teta Lelí a má prababička, takže v malém baráčku bylo opravdu těsno, a tak bylo načase pořídit si vlastní dům. Já teda vlastně ani nevím, jak tady tohle místo moji rodiče našli a ani nevím, jak dlouho dům opravovali, než jsme se mohli sem nastěhovat. Pamatuji si jen, že jsem jednou vyšla nahoru za mamkou do ložnice a ptala se jí "Kdy už se to teda budeme stěhovat?"
"Zítra." odpověděla mi. To víte, že jsem byla v šoku. Ale těšila jsem se. Ne že bych to v Markvartovicích neměla ráda, spíše jsem neměla ráda tamní děcka ze školky a oni zase neměli rádi mě. Jedinou světlou stránkou byla moje kamarádka Míša K., která se ale také odstěhovala, a moje první láska Petr P., od kterého jsem dostala svou první pusu, na kterou si mimochodem nepamatuju… je docela možné, že jsem tehdy omdlela :D.
Ale zpět k tématu!
Tak tedy přestěhovali jsme se do starého domečku, který můžete vidět na fotce nahoře. Je to taková stará barabizna, co potřebuje vážně opravit fasádu, strhnout (nebo alespoň nějak zpevnit) stěny staré stodoly, ze které má taťka dílu a garáž zároveň, izolovat stěnu mezi domem a garáží a vůbec nejlépe i zateplit. Venku by se měl udělat nový plot a uvítala bych nové vydláždění dvorku, protože jsou tam jen do země zasazené betonové kvádry, ale bez toho se samozřejmě dá žít. Bez čeho se ale nedá žít je voda - něco jako vodovod se tu očividně nevede o kanalizaci raději ani nemluvím! Ale ten vodovod by vážně bodl, už mě nebaví ty šílené sucha v létě, kdy vám vyschne studna a vy jste pak vážně totálně v prdeli. Ale přes ty všechny vady to tu mám ráda.
Tak, takhle si tu žijeme.
Chtěla jsem odjet do Anglie, chtěla jsem odjet do Švýcarska. Švýcarsko mě přešlo okamžitě po tom, co jsem zjistila, že se tam mluví německy. Německy neumím, neučím se, nehodlám se učit a nechci se učit. Němčina je můj nepřítel a ten, kdo si myslí, že nás stejně spřátelí, je na omylu a pravděpodobně mu jedna (byť třeba jen pomyslná) přiletí. Varuj duši na dolině, jestli mě na gymnáziu šoupnou do skupiny třídy s druhým cizím jazykem němčinou. Já se prostě hodlám učit španělsky a tečka! Ale to jsem zase utekla od tématu…
Prostě mi tedy nezbývalo nic jiného, než Švýcarsko zavrhnout. Aktuální je tedy jenom Anglie, do které se ale pravděpodobně taky neodstěhuju…
Mojí nejlepší kamarádce Elišce její otec říká, že má z téhle země vypadnout, že tady ničeho nedosáhne. A je to pravda. Teda samozřejmě, že zde může něčeho dosáhnout, když bude v něčem vážně dobrá, ale nejsou zde takové možnosti jako třeba v Německu (… zase němčina). I já chtěla pryč. Nedělá mi problém odejít z vlasti, ale odejít z domova? Jednou bych chtěla mít vlastní dům, ale co bych s ním pak dělala, až by naši odešli…? Vím, že bych neměla to srdce odejít z domu, který jsem si postavila, nebo ho opravila, ale to bych měla náš dům a pozemek prodat někomu naprosto cizímu, když vím, kolik práce zde odvedli moji rodiče? Když tu mám tolik vzpomínek?
A teď, když mi moji rodiče řekli, že se na naší louce jednou nechají i rozprášit, moje představa o budoucnosti v Anglii se rozplynula úplně. Jak bych mohla opustit místo, kde budou mí rodiče "pochováni"? Jak bych ho mohla prodat někomu cizímu?
Nemohla.
Třeba tu nebudu žít, třeba se odstěhuju někam jinam (byť ne do ciziny) a vrátím se sem až na staré roky. Ale když mám takové pocity já, nebude mít takové pocity ke svému domovu i můj budoucí manžel? Kdo z nás bude muset udělat kvůli tomu druhému ústupek? Nebo snad uděláme kompromis a opustíme svůj domov oba?
Mojí nejlepší kamarádce Elišce její otec říká, že má z téhle země vypadnout, že tady ničeho nedosáhne. A je to pravda. Teda samozřejmě, že zde může něčeho dosáhnout, když bude v něčem vážně dobrá, ale nejsou zde takové možnosti jako třeba v Německu (… zase němčina). I já chtěla pryč. Nedělá mi problém odejít z vlasti, ale odejít z domova? Jednou bych chtěla mít vlastní dům, ale co bych s ním pak dělala, až by naši odešli…? Vím, že bych neměla to srdce odejít z domu, který jsem si postavila, nebo ho opravila, ale to bych měla náš dům a pozemek prodat někomu naprosto cizímu, když vím, kolik práce zde odvedli moji rodiče? Když tu mám tolik vzpomínek?
A teď, když mi moji rodiče řekli, že se na naší louce jednou nechají i rozprášit, moje představa o budoucnosti v Anglii se rozplynula úplně. Jak bych mohla opustit místo, kde budou mí rodiče "pochováni"? Jak bych ho mohla prodat někomu cizímu?
Nemohla.
Třeba tu nebudu žít, třeba se odstěhuju někam jinam (byť ne do ciziny) a vrátím se sem až na staré roky. Ale když mám takové pocity já, nebude mít takové pocity ke svému domovu i můj budoucí manžel? Kdo z nás bude muset udělat kvůli tomu druhému ústupek? Nebo snad uděláme kompromis a opustíme svůj domov oba?
A co vy?
Už máte představu, kde chcete v budoucnosti žít?
Už máte představu, kde chcete v budoucnosti žít?
prudent.wolf | 
)/
Zde hledá
Mám docela o budoucnosti jasnou představu. A osamostatnění se neboj - kdo pořád sedí doma, nočemo moc nedosáhne a mohli by na něj být vůbec ropdiče náležitě hrdí? A může být potom takový člověk ve stáří hrdý sám na sebe? Opuštění domova bolí a je těžké - ale věř mi, vyplatí se mít cíl a jít si za ním ;)