Březen 2011

Járňáky na Háčku 2011

22. března 2011 v 19:37 | Zlatka |  deníček
Hamba Bájo! =)
Brzy vám píšu, že? Rovnou se vám omlouvám, ale v sobotu, když jsem se vrátila z Háčka, jsem fakt na nic neměla náladu, v neděli vlastně taky ne, včera jsem... no k tomu až později a dneska jsem se k tomu teda už konečně dokopala.
Takže, jak jsem zde už psala, jarní prázky jsem strávila na Háčku s mými dvěmi nejlepšími kamardákami - Eliškou a Hančou ♥
Věděly jsme, že Zábava - totiž H-crew, má mít už jiné členy - z loňské (a předloňské) H-crew, tam měl být už jen Linchi... No takže když jsme tam přijeli, vytahali ty kufry do toho šíleného kopce a pak hodinu v jídelně čekali, až nás teda Honzík Kačani oficiálně uvítá, byly jsme zděšené, že místo sexy týpků jsou tam samí malí bobišci, takže už bylo předem jasné, že se nikoho nezamilujeme (krom h-crew samozřejmě). No... a pak nás Honzík uvítal a začal h-crew volat na pódium.
A v té chvíli to se mnou málem seklo! :D Protože první, koho zavolal, byl Kubík! :D A hend za ním vyběhlo i celé zbylé staré h-crew kromě čokoládového Marka a samozřejmě vyběhli i ti nováčci. Ale říkám vám, já byla mrtvá! Já tam jela smířená s tím, že už ho nikdy neuvidím... A on tam byl! :D No... ale druhý den byl fuč i s Edou :/ Lukáš pak musel taky odjet, protože musel do školy, takže jsme přeci jenom měli jinou Zábavu, ale kluci byli úžasní :) ... Musím přesto říct, že původní h-crew nesahá ani po kotníky, vážně ne a moc se omlouvám, že jsem to takhle řekla bez okolků, ale myslím, že H-crew složené z Kuby, Edy, Marka, Lukáše a Káji bude ještě dlouho nikým nepřekonána. Protože všichni tihle kluci byli moc zábavní, talentovaní téměř ve všech směrech, (krásní a sexy :D) a prostě báječní no :D Ale i tihle kluci měli svoje kouzlo... například Tai úžasně válí krump... ten když to rozjel, tak jsem měla normálně husí kůži, protože to bylo fakt brutální... Jay Jay je zase strašně roztomilý, také skvělý tanečník a řekla bych, že z nové zábavy se nejvíce blíží k tomu, jaký byla minulá h-crew. Ten tam prostě patří :) Pak tu byl Filip, který jako jediný netančí hipec apod. on totiž tančí balet... a taky podle toho jeho tělo vypadá... sval na svalu... uh :D A byl strašně fajn ;) A pak tu byl Honza... který prostě byl lamač srdcí... k němu nemůžu nic jiného připsat :D A jinak tam zůstal Linchi, že... a ten je pořád stejnej frajer :D

Měsíc za větvemi

17. března 2011 v 16:00 | Zlatka |  Fotografie
Mám tu pro vás dvě nijak zvlášť zdařené snímky měsíce v oparu prosvítajícího skrz holé větve našeho obřího ořechu.
Fotky jsou máznuté - a to hlavně díky mým třepajícím se rukám a také proto, že naše foťáky nejsou tak skvělé, jak vypadají :D Přesto se mi ale obě fotky líbí, protože jsou takové tajemné. Myslím, že by se dobře hodily na knížní obálky nějakých knih o upírech, vlkodlacích, nebo prostě jen červené knihovny (taky možnost :D).

Krásné zlo

15. března 2011 v 16:00 | Zlatka |  KNIHY

Autor: Rebecca James
Nakladatelství: Knížní Klub
Počet stran: 294

Můj názor: V životě by mě nenapadlo si tuhle knihu koupit. Kdybych o ni ve knihkupectví zavadila, bylo by to pravděpodobně díky jakž takž zajímavému obalu knihy. Ale jelikož takhle kniha není plná upírů, vlkodlaků, zombíků ani ničím jiným nadřirozeným, pravděpodobně bych ji zase odložila a šla ji najít něco z jiného šálku. Ale dostala jsem ji pod stromeček, takže jsem si ji tedy přeci jenom přečetla a nelituju toho.
Ze začátku mě to nijak zvlášť nebavilo a krom toho jsem taky byla několikrát zmatená, že čtu jednu kapitolu - hlavní hrdinka má dítě. O pár kapitol dál - hl. hrdinka je teenagerka a v jiných kapitolách je zase jinde. Příběh se tedy odehrává ve třech časových liniích a to: v minulosti - před smrtí sestry, v minulosti - po smrti sestry a v přítomnosti.
Kniha je označována jako psychologický thriller pro mladistvé a to doopravdy je a nemůžu si stěžovat. Přiznám se - dokud se nám hlavní záporňačka v před-předposlední kapitolce nerozpovídala o svém bráškovi, neměla jsem potuchy, proč dělá, to co dělá. Rozhodně to byla zajímavá kniha a určitě jejím přečtením nepromarníte čas ;)

Anotace: Katherine je sedmnáct let, chodí na střední školu v Sydney a usilovně se snaží nevyčnívat. Nikoho nesmí ani napadnout, že si kdysi říkala Katie, měla spousty kamarádek, skvělého kluka a mladší sestru Rachel, nadanou klavíristku. Jenže ta je mrtvá - znásilnili ji a zavraždili. Katherine se zdá, že zapomenout na tuhle noční můru se jí snad nikdy nepodaří. Jenže pak se objeví Alice - krásná, bohatá, sebevědomá, sršící životem. A Katherine si vybere za kamarádku. Půjčují si šaty, svěřují nejtajnější myšlenky, stanou se nerozlučnými. Dokud se pod slupkou báječné přítelkyně nezačne objevovat jiná Alice, zlá, krutá a nevypočitatelná. Za jejím zájmem o Katherine je něco víc, a souvisí to se zavražděnou Rachel. Některá přátelství mohou být smrtelná…

*zdroj obrázku - knihy.abz.cz
*zdroj anotace - jenknihy.cz

Jedu na Háčko ;)

12. března 2011 v 10:44 | Zlatka |  já a blog
Zdravím,
tak nám začaly jarní prázdniny a já tady nebudu. Jedu totiž se svou druhou polovičkou zadnice Eliškou a mojí pravou rukou Hančou na jarňáky na Háčko :)
Budu tam asi až do příští soboty a bohužel se mi nepodařilo vykoumat žádný článek, který bych vám zde mohla přednastavit. Dnes už asi nic nevykutím, protože mě čeká pohřeb a pak budeme s rodinou... no, nevím v kolik se vrátím domů. No každopádně, pokud se zde něco v příštím týdnu objeví, tak jsem to stihla :D Jinak bych chtěla připomenou kratičkou mini povídečku Spasitel, kterou jsem psala včera v noci a zveřenila dnes ráno. Asi to bylo na vás příliš brzo :D, takže jí připomínám a určitě, by mě zajímalo, co na ni říkáte :)
Tak se mějte fanfárově a užijte si víkend ;)

Zlatka

Spasitel

12. března 2011 v 8:22 | Zlatka |  jednorázovky
Po sto letech - krátká povídka a vůbec první jednorázovka na mém blogu. Je mi líto, že mám tolik nedokončených vícekaapitolových projektů a přitom zde není žádný zveřejněn, ale snad je jednou dokončím a přecijenom zde zveřejním, nezbývá mi nic jiného než doufat a trochu víc se snažit ;D
Zatím si budete muset vystačit s malou ukázkou mého antitalentu.
Je to do projektu Imaginaruius na Libere.blog.cz - tedy do Klubu snílků.
Tak tedy snad si alespoň někdo z Vás tu krátkou povídečku prožije stejně jako já. Poradím vám: čtěte to pomalu. Když to rychle přečtete, nebudete mít z toho nic, ale když budete číst pomalu, třeba objevíte to kouzlo, které jsem objevila já a snažila ho dát na "papír" tedy respetive do wordu ;)

Spasitel

"Zamilovala jsem se do vlastní iluze." problesklo hlavou mladé čarodějce, když si rozčesávala vlasy havraní barvy.
Odraz v zrcadle jí připadal cizí. Byla krásná, ale nač ta krása, když nemůže beze strachu vyjít z domu, aby se o ni mohla podělit? Bez toho, aby jí kdokoli pronásledoval? Bez toho, aby jí kdokoli z těch nevěřících pitomců udal, jen aby si zachránil vlastní zadek? Prý kacířka!

Snad tam nahoře spolu - už navždy.

8. března 2011 v 22:56 | Zlatka |  deníček
Dnes mi zemřela prababička. Za měsíc by měla 89 let, dožila se tedy krásného věku, ale i když mě samozřejmě mrzí její ztráta, jsem ráda, že už je někde jinde, kde jí netrápí zdravotní potíže, že je někde, kde se má dobře.
To, že brzy bude po všem, jsem věděla asi dobrého půl roku. Její zdravotní stav se nijak nezhoršoval, kromě posledních pár týdnů, ale přesto jsem to věděla. Často se mi zdávalo ve snech, že mě navštěvuje jako duch, což mě vždycky velmi rozrušilo. Ale o těchto mých snech nikdo z rodiny neví.
Loni v červnu zemřela její sestra Marta a letos v lednu zemřela její další sestra Anička. Loni nebo předloni před Vánocemi zemřel její kdysi možný milenec. Co se týče toho pána, to bych zase tak neřešila, ale její sestry… Vzdala to. Sama se rozhodla zemřít. Celé ty roky říkala, jak se nedožije dalších mých narozenin a já jí vždycky odpovídala: "Babi nestresuj, mých narozenin si užiješ ještě až, až.".
Ale najednou je to tu. Odešla a pravděpodobně proto, že její sestry šly už taky. Všechny tři do roka zemřely. A já věřím, že teď jsou tam někde nahoře spolu. Nevěřím v Boha, ale věřím na duchy a na posmrtný život. Věřím, že je smrt jen další etapou putování našich duší. Ale děsí mě možnost, že se něco podělalo a ona se teď nemůže dostat za svými milovanými, možnost, že se mé sny uskuteční.
V domě u babičky, kde jsme kdysi bydleli, a kde bydlí babča, děda, teta a její přítel, a kde do dneška bydlela samozřejmě i prababička, jsem se dneska opravdu necítila dobře. Jeli jsme tam s rodiči vyjádřit upřímnou soustrast a naposledy se na ni podívat, než ji pohřebáci odvezou. Ale já se podívat nešla, nemohla jsem. Věřím tomu, že nevypadala jako - musím to říct takhle hnusně - "mrtvola", ale jen jakože spí. Ale prostě jsem nemohla. Možná jí uvidím na pohřbu, ale nevím. Co když jsem ale udělala chybu, co když jsem tam měla jít a rozloučit se s ní? Co když mé sny obživnou a její duch mě bude navštěvovat - vzteklý, protože jsem za ní nepřišla? Já vím, mluvím jako cvok… ale já, jsem prostě zmatená, je to poprvé kdo mi umřel někdo tak blízký, abych kvůli němu brečela, někoho, koho si budu pamatovat. Já… nejraději bych ten dům teď nechala vysvětit. BOŽE, CO TO SAKRA MELU?! Určitě je na nějakém pěkném místě se svými nejbližšími, protože si to rozhodně zaslouží, po tom všem co v životě zažila. Druhá světová válka, první manžel - nechutný slizký idiot, druhého manžela jí zavraždili. Pak život plný nemocí, jak už to tak u důchodců bývá.

Nezbývá mi nic jiného, než věřit, že nalezla svůj klid a je s lidmi, které miluje.

Vypněte realitu! Jdeme snít...

4. března 2011 v 22:21 | Zlatka |  DALŠÍ ČLÁNKY

Máme své iluze, sny a naděje, ve kterých žijeme, nebo se snažíme žít. O ty ale časem přijdeme a je jen na nás, jestli se z nás stane realista, nebo si i tak dopřejeme ždibec iluzí.
V životě se dějí věci, které nás navždy změní, poznamenají. Něco nás jen zaskočí, nebo vyděsí, ale něco nás také může deptat po zbytek života. Ale i tak, člověk musí mít nějaký sen, naději, iluzi, protože jinak by se v tomto světě pravděpodobně zbláznil.
Nebudu sem psát, jak a jaké iluze jsem ztratila já, chci vám napsat, jak se odpoutat od reality, nebo alespoň, jak postupně vstřebávat její vliv na nás.

Když nás něco rozruší, často děláme unáhlená rozhodnutí, řekneme spoustu věcí, které bychom potom raději odvolali. A proto bychom si ty naše záležitosti měli ještě jednou sami v soukromí promyslet popřípadě se svěřit přátelům. A co dělám já, když si připadám na dně a zoufalá, protože můj sen - má iluze - se rozplynula v oblaku černého kouře, který mě psychicky dusí?

(Bohužel) můj osudový hrdina

3. března 2011 v 21:43 | Zlatka |  DALŠÍ ČLÁNKY
Bronzové vlasy, zlaté oči, ostře řezané dokonalé rysy, vysoká ale hubená postava, úsměv, ze kterého se podlamují kolena. Ach jo.
Edward Cullen.
Ne, ne! Prosím, ne! Neházejte mě hned do pytle k těm upištěným puberťačkám! Pravděpodobně bych je tam musela všechny povraždit. Nejsem jako ony.

Všechno to začalo na podzim 2006, kdy vyšel Nový Měsíc…
Já, jako docela čerstvý čtenář, který čte série typu Klub záhad nebo Husí kůže, jsem zase nebyla nijak zvlášť zaujatá, když mi mamka o Stmívání řekla. Všimla si totiž v knižním revue, že vychází nějaký bestseller o holce, která je zamilovaná do upíra. Já miluju upíry odmalička, ale tohle šlo nějak mimo mě. A pak jsme si vyjeli s rodiči do knihkupectví do Hlučína. Koukala jsem právě po těch svých oblíbených sériích, když jsem objevila Stmívání a Nový Měsíc. Spolu se mnou tam stála ještě jedna holka, která si prohlížela poslední kus Nového Měsíce, který jsem právě držela v rukách. Tehdy jsem si neuvědomila, že se jedná o tu sérii, o které mi říkala mamka, ale už jen pohled té holky, který jasně říkal, že si pro tuhle knihu přišla, mě povzbuzoval koupit si hned oba díly. Myslím, že jsem nečetla ani anotaci. Prostě jsem je vzala a pelášila za rodiči ke kase. Myslím, že holčina nakonec ukořistila alespoň Stmívání. No, kdo dřív přijde, ten dřív bere :-D.