Co je smyslem života? Smyslem našeho bytí? Proč musíme chodit po téhle modré planetce, které říkáme Země? Mají všechny ty každodenní útrapy našich životů vůbec nějaký význam a smysl?

Každý z nás zažívá občas chvilky, kdy zapřemýšlí nad životem. Co pro nás má a nemá cenu, čeho v životě chceme dosáhnout a čeho se chceme naopak vyvarovat.
Po živočišné stránce je na tuto otázku zcela jednoduchá odpověď = rozmnožování. Každý z nás se narodil a je stvořen k tomu, aby zase někoho zplodil, aby někomu dal život, který byl i jemu kdysi dán. Pak už se "jen" postarat o jeho život a na staré roky (snad) spokojeně sledovat výsledek našeho úsilí a pokojně zemřít s tím, že se nám to povedlo, že náš život měl skutečně smysl.
Ale kdyby v životě opravdu šlo jen o rozmnožování, proč jsou mezi námi tací, kteří mít děti nemůžou, nebo nechtějí? Proč se lidé v Africe mohou tak hojně rozmnožovat, když se pak nemohou o své děti starat, tak jak by chtěli, protože jim to podmínky, ve kterých žijí, nedovolí? S tímhle asi holt nikdo nic nenadělá, takhle si to zařídila matička příroda. Ale v tom případě co je smyslem života lidí, kteří mít děti nemůžou, nebo je nechtějí? Co je smyslem lidí, kteří děti ještě nemají, protože jsou na ně ještě příliš mladí, nebo nemají partnera?

Úspěch. Úspěch nás potěší, pohladí na duši nás a lidi, kteří nás mají rádi a přejí nám to. Je jedno jestli je to úspěch ve škole, v kariéře, nebo někde jinde… i samotné miminko je velký životní úspěch, pravděpodobně je to ten největší úspěch (pokud teda nepřijdete do jiného stavu nějakým nepatřičným způsobem a jste v situaci, kdy byste dítě ještě nechtěli, ale nemáte peníze na potrat). Takže smyslem života vlastně není vyloženě se rozmnožit, dát život někomu jinému, ale smyslem života je být v něčem úspěšný, protože to samo o sobě znamená mít i to dítě, ale také to znamená všechno ostatní příjemné v našem životě. Smysl našich životů se přeci věkem mění, nenarodím se s tím, že se chci hned vdát a pořídit si dítko. Smyslem našich životů jsou naše sny, které si toužíme vyplnit, a já doufám, že jednou jako stará babička budu sedět na terase v houpacím křesle, kolem mě budou skákat mí vnuci a vnučky, po boku mi bude stát můj manžel a budu mít krásný výhled na své děti, které se budou radovat ze svých vlastních životních úspěchů. A jednou snad umřu s tím, že jsem si vyplnila své sny, že jsem studovala a získala titul, našla si úžasného muže a měla s ním děti, že jsem napsala knížku, že jsem pracovala ve své vysněné práci, že jsem si ten život užila a že jsem byla v něčem úspěšná :-)

Ale to je ještě daleko a myslím, že na tom mám snad ještě dost času ;) Mým momentálním smyslem bytí je škola a přátelé.