Únor 2011

Pojď, pustíme si p... plyn?

22. února 2011 v 20:15 | Zlatka |  DALŠÍ ČLÁNKY

"F*ck me… Yeah! Yeah… Oh… Oh…!" Jo, něco mi říká, že tento velice jednoduchý monolog jsem už někde slyšela :D A netvrďte mi, že vy ne!

zdroj: au.lifestyle.yahoo.com
Porno od 18 let
Proč? Proč od 18? Jo, jo… jsme teprve tehdy oficiálně dospělí, ale legální věk "způsobilosti k pohlavnímu styku" je už od 15 let. Tak proč se můžeme no porno koukat až od 18? Cože? Morální ochrana dětí?

MORÁLNÍ OCHRANA DĚTÍ?
PROBUĎTE SE VÁŽENÍ STAROSTLIVÍ RODIČE A UČITELÉ! Děcka na to koukají tak či tak a pokud je to pohoršuje, tak to asi prostě vypnou, ne? Pořád slýcháváme, jak se nás tím snaží ochránit.
Ale ochránit před čím? Před skutečným světem? Protože ve skutečném světě jde právě o sex, moc a samozřejmě prachy. Máte snad strach, že vaše dítě uvidí na internetu si někoho užívat dokonce netradičním způsobem? Je jen na vašem dítěti, jestli to v budoucnu takto bude chtít zkusit, nebo ne, a pochybuju, že až k tomu dojde, budete nad ním stát a říkat: "Tak na tohle teda zapomeň, kamaráde!"

Jo, říkejte si, co chcete, každý někdy koukne na porno, ať už ze zvědavosti, nebo za účelem "naladění nálady". A pokud ne… tak to šupejte napravit! :D
Ne, to zase ne.
Koukejte se, na co chcete. Pokud se vám to nelíbí, pořád si můžete počkat na nějakou telenovelu.

Heh, teď jsem si vzpomněla, jak jsem s kamarádkou byla v dílně jejího taťky a našly jsme tam pornočasák. Si pište, že jsme se koukly! No, a pak nás její tatík nachytal :D
Díkybohu si z toho nic nedělal a jen s vtipem prohodil něco jako: "Jo tak vy si tady prohlížíte frndy a frantíky!"… To že mi tehdy mohlo být tak 12 let je vedlejší…

Tak to tady máte, pokud bude mít někdy vaše dítě trauma z porna, tak pochybuji, že by to bylo kvůli tomu, že by se mu nějak nelíbilo, nebo ho vyděsilo (pokud dítě neobjeví dětskou pornografii, to je pak opravdu smutné), ale jen z toho, že byste na to vy jako jeho rodič mohli přijít a nějak ho za to potrestat.

Snad jsem nikoho z vás nepohoršila, ale říkám (tedy píšu) to jen tak, jak si myslím, že to skutečně je.

Vampýrská Akademie 5: Spoutáni Magií

22. února 2011 v 14:30 | Zlatka |  KNIHY
zdroj: knizniweb.cz
Autor: Richelle Mead
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 354


Můj názor: Vampýrská Akademie je asi ta nejlepší upíří série pro teenagery, jakou jsem kdy četla. Příběh je strhující, nikdy se nenudíte, máte pořád nad čím přemýšlet a pokud ne, můžete slintat alespoň nad "bohem" Dimitrijem, sexy Adrianem, nebo tajemným Christianem.
Autorka nás vždycky něčím překvapí, takže nehrozí, že byste se nudili a tato kniha měla velice zajímavý spád ;) Nelíbila se mi sice tolik jako předchozí dva díly, ale přesto vidím jen jeden zápor a to, že se jedná o předposlední díl této úžasné upířiny.

Anotace: Dimitrij dal Rose poslední šanci, aby se rozhodla. Její volba však byla špatná… Po dlouhé a strastiplné cestě na Sibiř, kam se vydala hledat milovaného Dimitrije, se Rose vrací na Akademii svatého Vladimíra, ke své nejlepší kamarádce Lisse a ostatním. Maturita se rychle blíží a dívky se už nemohou dočkat opravdového života za železnou branou Akademie. Avšak Rose stále s bolestí v srdci vzpomíná na Dimitrije, kterého přes všechno zlé nedokáže přestat milovat. Nedokázala ho zabít, když dostala šanci. A v blízké budoucnosti se možná začnou naplňovat její nejhorší sny: Dimitrij ochutnal její krev a Rose v hloubi duše ví, že ji pronásleduje. Přesto se stále nevzdává naděje na Dimitrijovu záchranu - otázkou ovšem zůstává, jestli se jí ho podaří zachránit dřív, než ji Dimitrij zabije a promění ve Strigojku. Bude jejich láska opravdu věčná?

*Zdroj obrázku a anotace - knizniweb.cz

Riziko povolání

18. února 2011 v 16:01 | Zlatka |  deníček
podsvetti-or-raj.blog.cz
Zdravím ;)
Tak jak se dneska máte? Konečně vytoužený pátek, co?
Pro mě zase tak vytoužený není, protože jsem pěkně celý týden lelkovala doma (nemocná jsem byla)m znamená to "pomalu" se blížící pondělí a nástup do školy... vrr :/
Dneska mi psal spolužák z 9.A, že prý máme na slohovku stejný obrázek... No tak to dopadá, když někdo stahuje z cesky-jazyk.cz. Já jsem tam tu svoji slohovku totiž zveřejnila, je tam pár věcí jinak a taky mi to trošku sami poupravili :/. No každopádně hned dva kluci z áčka si ji stáhli a použili. Jeden z nich si ji alespoň upravil, ale ten druhý si opsal doslova :D No nevím, jestli mám být podctěna, nebo být naštvaná. učitelce samozřejmě můžu v pohodě dokázat, že práce je to skutečně moje. Jednak protože jsem tam podepsaná jako "Zlatka" a jednak protože je tam samozřejmě i odkaz na můj mail a taky proto, že moji práci měla odevzdanou ještě dříve, než tam ta slohovka vůbec byla zveřejněna. Ale mám takový blbý pocit, že bude chtít udělat kompromis a nakonec oba (nebo dokonce všichni tři) tu slohovku budeme psát znovu. Vrr :/

Vznešení mrtví: Zrádce krve

16. února 2011 v 23:34 | Zlatka |  KNIHY
zdroj: fantasyshop.cz
Autor: Barb a J. C. Hendee
Nakladatel: Fantom Print
Počet stran: 379

Můj názor: Na téhle sérii obdivuji to, že vás naprosto vtáhne do děje, ale taky hlavně to, že působí velmi promyšleně, což pravděpodobně taky bude =D Co se týče hlavních hrdinů v tomto díle Magiera mi někdy docela lezla krkem, Leesila je mi líto, bylo mi ho líto hlavně na konci knihy. Co se týče učenky Wynn, jsem ráda, že už konečně ví, že Chane je "naživu". Chapa mám ráda, ale dohání mě k šílenství - tedy všechna jeho skrytá tajemství.
Jediné co musím vytknout je, že se první půlka knihy docela vleče stejně jako u předchozích dílů, ale toto je bohužel nutné...
Jo a ještě musím říct, že epilog byl vážně zajímavý... ;)

Anotace: Narodil se jako míšenec, jeho matka byla elfka, otec člověk, a na Bojištích z něj vychovali vraha, špeha a otroka lorda Darmoutha, vládce nezávislé provincie. Ale matka Leesila dobře vycvičila a on využil svých dovedností k útěku a opustil rodiče, kteří pak trpěli v Darmouthově zajetí jako všichni zrádci a jejich rodiny. Ve společnosti milované Magiery se teď Leesil vrací zpět, aby se postavil hříchům minulosti a zjistil, co se s rodiči stalo.

Challenge: Books in my thoughts

14. února 2011 v 0:12 | Zlatka |  KNIHY
Ahojte =)
Rozhodla jsem se zůčastnit jedné čtecí akcičce na Abyssině blogu.
Je to prosté: během celého roku 2011 bych měla přečíst alespoň 10 knih a odpovědět na pár otázek :) No protože v minulém roce jsem přečetla 34 knih a v roce 2009 kolem 20 knih, předpokládám, že by to zase nebyl takový problém, ALE je tu jeden rozdíl, čeká mě středí škola a učení mučení a už teď se musím učit více, než kdy jindy, protože chodím na přípraváky a nestíhám. Takže to beru jako takovou výzvu, jak moc středí škola a příprava na ni ovlivní můj volný čas na čtení a vůbec celkově mé koníčky ;)

Otázky na které budu zodpovídat:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

Smysl našeho bytí

13. února 2011 v 21:09 | Zlatka |  Na téma...
zdroj: mojofire.deviantart.com
Co je smyslem života? Smyslem našeho bytí? Proč musíme chodit po téhle modré planetce, které říkáme Země? Mají všechny ty každodenní útrapy našich životů vůbec nějaký význam a smysl?

Každý z nás zažívá občas chvilky, kdy zapřemýšlí nad životem. Co pro nás má a nemá cenu, čeho v životě chceme dosáhnout a čeho se chceme naopak vyvarovat.
Po živočišné stránce je na tuto otázku zcela jednoduchá odpověď = rozmnožování. Každý z nás se narodil a je stvořen k tomu, aby zase někoho zplodil, aby někomu dal život, který byl i jemu kdysi dán. Pak už se "jen" postarat o jeho život a na staré roky (snad) spokojeně sledovat výsledek našeho úsilí a pokojně zemřít s tím, že se nám to povedlo, že náš život měl skutečně smysl.
Ale kdyby v životě opravdu šlo jen o rozmnožování, proč jsou mezi námi tací, kteří mít děti nemůžou, nebo nechtějí? Proč se lidé v Africe mohou tak hojně rozmnožovat, když se pak nemohou o své děti starat, tak jak by chtěli, protože jim to podmínky, ve kterých žijí, nedovolí? S tímhle asi holt nikdo nic nenadělá, takhle si to zařídila matička příroda. Ale v tom případě co je smyslem života lidí, kteří mít děti nemůžou, nebo je nechtějí? Co je smyslem lidí, kteří děti ještě nemají, protože jsou na ně ještě příliš mladí, nebo nemají partnera?

Úspěch. Úspěch nás potěší, pohladí na duši nás a lidi, kteří nás mají rádi a přejí nám to. Je jedno jestli je to úspěch ve škole, v kariéře, nebo někde jinde… i samotné miminko je velký životní úspěch, pravděpodobně je to ten největší úspěch (pokud teda nepřijdete do jiného stavu nějakým nepatřičným způsobem a jste v situaci, kdy byste dítě ještě nechtěli, ale nemáte peníze na potrat). Takže smyslem života vlastně není vyloženě se rozmnožit, dát život někomu jinému, ale smyslem života je být v něčem úspěšný, protože to samo o sobě znamená mít i to dítě, ale také to znamená všechno ostatní příjemné v našem životě. Smysl našich životů se přeci věkem mění, nenarodím se s tím, že se chci hned vdát a pořídit si dítko. Smyslem našich životů jsou naše sny, které si toužíme vyplnit, a já doufám, že jednou jako stará babička budu sedět na terase v houpacím křesle, kolem mě budou skákat mí vnuci a vnučky, po boku mi bude stát můj manžel a budu mít krásný výhled na své děti, které se budou radovat ze svých vlastních životních úspěchů. A jednou snad umřu s tím, že jsem si vyplnila své sny, že jsem studovala a získala titul, našla si úžasného muže a měla s ním děti, že jsem napsala knížku, že jsem pracovala ve své vysněné práci, že jsem si ten život užila a že jsem byla v něčem úspěšná :-)

Ale to je ještě daleko a myslím, že na tom mám snad ještě dost času ;) Mým momentálním smyslem bytí je škola a přátelé.

A co je smyslem vašich životů? :-)

Překvápko na seně

13. února 2011 v 11:25 | Zlatka |  Fotografie
Já vím, já vím, JÁ VÍM :D Zase Mourek! :D Ale když on je takové moje zlatíčko ;) A když jsem ho jedno ráno našla u králíků, jak lenoší v koši se senem, musela jsem to prostě zvěčnit ;)

podsvetti-or-raj.blog.cz

Posedlost ďáblem aneb příběh Anneliese Michel

12. února 2011 v 19:48 | Zlatka |  Na téma...
Před nedávnem jsem zhlédla film v Moci ďábla (The Exorcism of Emily Rose, 2005), který pojednává o případu dívky Anneliese Michel.

Anneliese narozená 21. září 1952 byla jednou ze čtyř dcer jedné německé katolické rodiny.Podle slov jejích spolužaček byla od dětství drobná a náchylná k nemocem, ale jinak byla normální krásná dívka, která byla veselá a uměla se bavit se svými vrstevníky. To se ale změnilo na podzim roku 1968, kdy bylo Anneliesin necelých 16 let. Podle doktorů se u ní začínají projevovat známky epilepsie, ale sama dívka tvrdila, že při záchvatu jedné noci cítila nějakou cizí sílu, která jí vtlačovala do postele a nedovolila jí dýchat.
Tento případ se opakuje o necelý rok později. Rodinný lékař navrhne neurologické vyšetření, avšak veškeré testy skončily s negativním výsledkem, vyšetření bylo uzavřeno jako epileptické vyšetření a dostala antiepileptika, kterými byla léčena až do své smrti.
Další rok, když byla na ozdravném pobytu, prodělala další záchvat bezvědomí a následující testy opět nic neodhalily. Během tohoto pobytu zažila první vize způsobené zřejmě silnou imaginací, o těchto vizích řekla "obrovská šklebící se tlama ďábla". Tato vize se jí vracela a ona postupně propadala apatii a depresi.
Poslední z řady jejích těžkých záchvatů prodělala v červnu 1972, vyšetření bylo opět negativní. Její vize se vracejí stále častěji a ještě si začne stěžovat na divný zápach, který nikdo kromě ní v domě necítil. V té době začíná hledat pomoc v modlitbě a duchovním životě. Při pouti na San Damiano v Itálii nebyla schopná podívat se na obraz Krista ani vstoupit do kaple a dokonce při pouti napadla ženu, která se o tuto kapli starala.
V této době se o její případ se začíná zajímat specialista na exorcismus a posedlost Adolf Rodewyk. Do jejího života nechce nijak zasahovat, ale je přesvědčený, že se v jejím případě o posedlost skutečně jedná.

Filmové postřehy a další

8. února 2011 v 17:31 | Zlatka |  deníček
© Victoria Francés "Lecho de muerte"
Zdravím, moje milé malé děti noci ;)
Opět se vám ozývám a opět svým "deníčkovským spiskem" nikoli smysluplným článkem (k mojí ostudě).

Tak jsme se školou byli na Na vlásku. Bylo to pěkné, jediné co mě štvalo, bylo, že jsme byli v sále jediní "velcí", zbytek osazenstva byli děti ve věku 6-10 let. No... možná ani desetiletí nebyli. Skrátka se smály nahlas na celé kino úplně všemu, takže my jsme se s holkama smály hlavně ironickému smíchu Peťana, který se ozýval kdesi nad námi a měl přehlušit ten dětský smíšekl. Ale film to byl pěkný, romantický... no dobře! Pobrekla jsem :D Ale nebyla jsem sama! :D Ale přesto jsem od toho čekala víc, ale líbilo se mi to. Bylo to hlavně pro nenáročné diváky, ale určitě nebudete litovat, když se podíváte :)
Dalším filmem, který jsem shlédla (píše se shlédla nebo zhlédla??) byl Paranormal Activity 2, na který jsem byla s Hančou v našem téměř "soukromém" kinu v Orlové. ("Soukromé" proto, že dnešní diváci raději putují do multikin, kde za lístky dají stovku a více + benzín samozřejmě, než aby čekali, až se to dostane k nám, kde za to dají 80Kč → tudíž nás tam je většinou tak 6 lidí :D, a proto se kino bude rušit ://, přitom je řešení tohoto problému tak snadné...). Kupodivu nás tam bylo možná kolem 10 lidí :D Za náma seděla partička kluků a holek... nevím... mohlo jim být tak 18-25 let a chlapi měli samozřejmě dokonalé hlášky :D Takže mezitím, co jsme se lekali, tak jsme se ještě všichni smáli :D Ale teď už k filmu. Paranormal Activity 2 nám ukazuje, co bylo před posednutím Katie a zabitím Micaha. Tentokrát nám ukáže příběh Katiny sestry Kristy, jejího manžela, nevlastní dcery a novorozeného syna Huntera a dozvíme se, proč vůbec duch, démon, či poltergeist napadl v prvním díle Katie, jak se vůbec do jejího domu dostal. Mně se to líbilo rozhodně víc než první díl. Možná to bylo, že jsem na tom byla v kině a ne doma u nijak zvlášť velké obrazovky počítače a možná si přeci jenom polepšili. Lekačka to byla slušná (myslím, že Hanča se jednou lekla tak, že vysypala chipsy :D A jednou zařvala tak, že jsem se jí lekla :D), ale to zase nemůžu tak docela dobře posoudit, protože jsme strašný strašpytel :D Ale jo, líbilo se mi to ;)