Listopad 2010

Má cesta ke knize

30. listopadu 2010 v 22:02 | Zlatka |  Na téma...
          Jako každý malý človíček jsem milovala, když mi někdo vyprávěl, nebo četl pohádky. Vzpomínám si, jak mi babička před spaním povídala o Mášence a třech medvědech, ta byla moje nejoblíbenější. Ale to mi vyprávěla, taťka mi čítával a mezi moje nejoblíbenější knihy patřila Dášenka čili život štěněte od Karla Čapka a později jsem dostala dvě knihy Martiny Drijverové - Kočka Moura a její přátelé a Pes Jíra a jeho přátelé. I když si dneska už vůbec nepamatuji, o čem ty příběhy byly, vím, že jsem je milovala a táta mi je musel číst pořád dokola. Ale to mi někdo předčítal, také jsem měla ráda mluvené slovo, nejoblíbenější pohádkou mi byla asi Živá voda. Ale to jsem ještě pořád nic sama nepřečetla...
Ke čtení mě dokopala až mimočítankové četba na prvním stupni základní školy. Tuším, že to bylo ve třetí, nebo čtvrté třídě. Četla jsem České dějiny očima psa. Já si v dějepise nijak zvlášť nelibuji, mám ráda jen určitě období (Starověký Egypt, Řecko, Mezopotámie) a i o tom vím jen to, co mě vyloženě nějak zaujalo. Ale tahle knížka mě bavila a byla to vlastně taková moje cestička k četbě. V naší rodině čtou skoro všichni, mamka si libuje v hororech, detektivkách, sci-fi, sem tam nějaká fantasy, sem tam nějaký historický román nebo životopis. A hlavně miluje kuchařky, těch bych se asi v naší knihovně nedopočítala. Taťka čte taky sem tam nějaký horor, detektivku, nebo sci-fi, ale má spíše rád takové vážné knihy o životě a jako mamka sbírá kuchařky, jeho vášní jsou knihy o zvířatech a rostlinách. Takže tu máme akvarijní rybičky, normální rybičky, psi, kočky, hmyz, holubi, slepice + veškerou možnou flóru. A pak jsem tu já - mám ráda stejné žánry jako mamka. Mojí vášní nejsou ani kuchařky, ani knihy o fauně a flóře (ale mám ráda encyklopedie), ale knihy o magii a okultismu. Ale teď už ke klasické četbě. Moji první "tajemnou" knihou bylo Doupě nestvůry ze série Husí kůže od R. L. Stinea a Pomsta hraběte Gundolfa ze série Klub záhad od Thomase Breziny. Série obou autorů mě doslova pohltila, sice nemám přečtené všechny díly těchto sérii, ale naprosto mě vtáhli do světa knih. Dalším mým krokem byla Madame Okta - první kniha ze série o Darrenu Shanovi od Darrena O'Shaughnesseyho. Byla to moje první "skutečná kniha" o upírech (Skutečná proto, že Pomsta hraběte Gundolfa byla taky o upírovi, ale Darrenovi příběhy mají bohatší zápletku, a proto je již řadím mezi "skutečné knihy").
Sérii mám doma celou, ale nedočtenou. Proč? Protože mezi tím, než jsem je všechny sesbírala, do mého života vtrhla celá škála zajímavých knih, které opravdu stojí za přečtení.
A odstartovalo to Stmívání. Antifanoušci Stmívání, prosím, neukamenujte mě! Stmívání (a hned nato Nový Měsíc) jsem četla v září 2006. Tedy na začátku páté třídy - bylo mi skoro čerstvě 11 let. Kniha mě naprosto vtáhla do děje, hned první večer, asi během dvou hodin jsem byla na stránce 111 (přesně si to pamatuji!) a druhý den večer jsem se pustila už do Nového Měsíce. A četla jsem to pořád dokola a dokola. A klidně si to přečtu zase! Ale řeknu vám, kdybych mohla, smažu si tu knihu z paměti, abych si to mohla přečíst znovu úplně poprvé, protože ty pocity, které jsem měla při prvním čtení této knihy, byly a jsou nepopsatelné! A víte co, je mi Vás líto, vás neskalních fanoušků. Většina z vás je ovlivněna filmem, i když si knihu a třeba celou sérii přečtete, už nikdy nepoznáte Edwarda tak, jako ho poznaly my, které jsme četly knihu v dobách, kdy jsme se mohly o vzniku filmu jenom přít a zakládaly jsme ankety typu "Který Edward Cullen by byl lepší?" Hayden Christensen, Henry Cavill, nebo snad Tom Welling? Žily jsme v tomhle světě dávno před vámi a Edward Cullen byl naším nenaplněným snem. Jo, doufaly jsme v natočení filmu, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že v roli Edwarda bude jakýsi Robert Pattinson, tehdy nijak zvlášť známý herec, z jeho dřívějších filmů jsem viděla jen Harryho Pottera a tam mě nijak zvlášť neokouzlil. Nejvíce mě berou mory, když stojím v knihkupectví a slyším:
Puberťačka č. 1: "Jéé! Stmívání. Četla jsi to?"
Puberťačka č. 2: "Já si přečtu akorát poslední díl, zbytek jsem viděla jako film."
Jejda holky, vy vůbec nemáte ponětí, jaká ta kniha a ten příběh skutečně je. Je mi vás vážně líto, protože je to skutečné krásný, i když… trochu banální příběh.

Stále je to kniha mého srdce, je to kniha, která byla jakýmsi mostem k tomu, abych nebyla tak líná přečíst si i knihy, které mají více jak sto stránek. Je to kniha, která mě nikdy neomrzí, a doufám, že až budu jednou stará babička a její obsah se mi vypaří z hlavy, zase si ji přečtu, jako by to bylo úplně poprvé a znovu vzplanu vášní k fiktivní postavě okouzlujícího a tajemného Edwarda Cullena. Je to prostě moje bible ;)

"Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí." - Jiří Mahen


Kniha vás může zklamat, může dokonce i zranit, můžete si ji zamilovat a naopak k ní nemusíte cítit nic. Ale i přesto je to vlastně jakási duše na papíře. Je jako člověk. S tím rozdílem, že na rozdíl od člověka se obsah knihy nikdy nezmění. Snad.

Moje knihovnička ;) - Ale ne jediná! xD

Vysoké Tatry

25. listopadu 2010 v 15:22 | Zlatka |  Fotografie
podsvetti-or-raj.blog.cz

Fotka Tater z letošního léta. Krásný pohled to byl ;)

Naprosto znechucena

25. listopadu 2010 v 15:19 | Zlatka |  deníček
zdroj: flickr.com
Dneska jsem se celý den ulejvala.
Spala jsem až do půl osmé! A učení žádné, protože jsem zamířila do Orlové na soutěz na obchodku, pak na den otevřených dveří na gympl a nakonec ještě na burzo škol.

Na obchodce se mi strašně líbilo (jednak pěkní kluci) a jednak strašně milí lidé. Mohli jste s nima normálně kecat, úplně v pohodě vás berou mezi sebe a žádný problém. Tak jsme byli většinu dne.

Pak jsme šly s holkama na gympl. Nejdřív na veřenosprávku, která je osučástí gymplu. To nás prováděli takové dvě husičky, že mi tu školu znechutily ještě více a po gymplu nás provedla ještě jedna holka, ta už byla v pohodě ;) Ale jinak děs. Co jsme nahlédly do učeben děcka házeli akorát ksichty typu "Jsi nula, táhni." A nebo kluci koukali po Hance, to je jasné :D Ale fakt, jestli budu čtyři roky mezi takovýma namyšlenýma děckama, tak potěš pán Bůh! Ale otázka, jestli se tam dostanu že? Když zkoušky jsou už jistě, jenom neví z čeho, čj a matika určitě ale neví osp. A mojí jedinou záchranou jsou přípravné kurzy. A tak si tatínek usmyslel, že moji třetí přihlášku podá na Gymnásium Jana Šabršuly - jazykovou soukromou školu, a opět na školu na kterou já nechci! Je to pojistka, protože, tam nemusím dělat příjímačky, ale on si snad myslí, že to tam budu zvládat?? Já v angličtině nejsem špatná, ale rozhodně nejsem takový machr, abych se ji učila na úkor jiného předmětu. Jako neumím si představit, že bych se učila dějepis v ájině! Ale pořád lepší, než aby mě šoupli na veřenosprávní k těm pipinám... Ale stejně je to na nic. Kdyby tak ty děcka z obchodky byli na gymplu :(... Jestli schytám nějakou třídů namyšlených a pokryteckých as nevím ejště jakých děcek, tak teda děkuju pěkne, tati! Doufám, že TY budeš spokojený, konec konců jako vždycky! 

Rozum a cit

23. listopadu 2010 v 15:35 | Zlatka |  KNIHY
Rozum s cit (gorilla.sk)
Autor: Jane Austen
Nakladatel: Leda s r. o.
Počet stran: 288

Můj názor:
Tuhle knížku jsem si chtěla přečít od té doby, co o ní byla zmínka ve Stmívání. Zprvu jsem se ale do toho zase nehrnula, protože jsem měla strach, že mě to nakonec nebude bavit, nebo to bude psáno tak nějak "staře". Takže jsem nejprve shlédla třídílný seriál od BBC, ale  vlastně jsem viděla jen druhý díl :D Moc se mi to líbilo, hlavně, že se to udává v takové době... Ani nevím jaké xD Ale ty šaty, jejich šílené mravní zvyky, a že se všechno tak šíleně řešilo... věno atd. Jsem ráda, že v té době nežiju, ale takovéhle příběhy mám ráda ;) Pro ty z vás, kteří nad tím váháte, doporučuji teda shlédnou seriál nebo film ;) 

Anotace:
JANE AUSTENOVÉ (1775-1817) mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum - ať už to byla Elizabeth z Pýchy a předsudku, Eleonor z Rozumu a citu nebo Anna z románu Anna Elliotová. Její první publikovaný román Rozum a cit (1811) dodnes nachází vděčné čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po téměř dvou staletích překvapuje Austenová neobvyklou zápletkou, jemným humorem, skvělými dialogy i vřelostí citu. Mnohými čtenáři i kritiky je proto považována za největší autorku anglické prózy.

Antonio je mi vedro... aneb The Phantom of the Opera

18. listopadu 2010 v 15:27 | Zlatka |  deníček
Znáte to, ne? Když jdete na YT a najednou vám videa, která by se vám mohla líbit? :D Tak tohle.... já málem lehla ♥ Kdyby natočili ještě verzi s Banderasem vůůůbec by mi to nevadilo xD ♥


Zoufalství se projevuje...

17. listopadu 2010 v 11:53 | Zlatka |  deníček
Gave You My Music (missflynnie.deviantart.com)
Ach jo...
Mám problémy s ušima ZASE!... Když neslyším na jedno ucho, budiž, dá se to ještě přežít, ale když jsem se dneska ráno vzbudila a zjistila jsem, že jsem hluchá i na to druhé... To už je na mě trochu moc! Prostě kašlu na školu a překecám tátu do ušního za tím blbcem, který mi minule tvrdil, že slyším skvěle! Takže celá famílie má papíry na uši, jenom já ne! Protože já slyším skvěle!

K problémům s ušima se přidali i noční můry a teď vážně nemluvím o těch pěkných snech o Erikovi (ano, už zase ujíždím na Fantomu Opery :D), ale o snech, kdy dělám přijímačky a vcím velké HOVNO! Brr... mně stačily ty sico testy, které jsme teď dělali...Čejak a Ajina - pohodičkáá a obecné studijní předpoklady a matematika... to byl hnus! OSP mi vždycky připadalo nejlehčí, ale letos to byl fakt záhul a nevím proč tam tahali i matiku! Jako 60 otázek a 60 minut... měla jsem 38 dobře, 4-7 blbě a zbytek jsem nestihla :/

A včera jsem byla s Haníštkou, Peťanem a Jirkou + děckama z áčka na soutěži na gymplu v Orlové. 4. místo z 10ti škol (to je dosti mizerné, kdyby tam bylo alespoň 20 škol, tak neříkám nic...). Kdybychom měli o půl bodu více, šli bychom na roztřel. Pitomá půlka bodu a mohli jsme nosit ty šílené trika s logem gymnázia :D (pokud bychom ten roztřel dali). No ale tak podstatné je, že jsem byla na tom gymplu... já tam nechci chodit! Desing to má hezký, takový moderní... no spíše jak z budoucnosti, je to tam jak skleník, všude sklo a kytky + všude schody. My mysleli, že padnem za vlast! To se fakt nedalo. A mimo to, ikdyž je to tam jak z jiné planety, což se mi líbí, stejně to prostředí působí tak nepřátelky, jako by volalo: "TADY NEJSI NA ZÁKLADCE, UDRŽ SE, JAK CHCEŠ!" A mimo to jsem tam neviděla žádného hezkého kluka! Což je teda hrozné :D Jako mně je patnáct, ještě jsem neměla kluka, takže jsem doufala, že si na gymplu konečně někoho najdu, ale jak to tak vidím, tak ne... :(... :D To je v prdeli, příteli!

Já končím... jsem hluchá mrkev, co je skoro slepá na jedno oko, s mizernou koordinací a s žádnými vyhlídky do budoucnosti. A která se kvůli té pitomé hluchotě nemůže podívat ani na Fantoma Opery, ani na Opatství Northanger ani na Devátou bránu s Johnnym Deppem, protože by stejnak slyšela velké kulové!!! Bye...

gym-orlova.cz
gym-orlova.cz

Nemecký vojenský cintorín Važec

15. listopadu 2010 v 17:58 | Zlatka |  Fotografie
Tak sem tedy přidávám fotky slíbenéko hřbitova na Slovensku. Jedná se o Nemecký vojenský cintorín Važec.

podsvetti-or-raj.blog.cz



Přátelé jsou jako vzduch - bez nich bychom nemohli žít.

13. listopadu 2010 v 12:00 | Zlatka |  Na téma...
pravá fotka - Eliška a já, levá fotka - Hanka a já

Přátelé - jsou to lidé, kteří nás podrží nad vodou, když se řítíme do průšvihu, lidé kteří nás vyslechnou, když nás něco tíží na srdci, jsou to lidé, kteří nám umožňují existovat, protože i ten sebevětší samotář potřebuje přítele, aby vůbec mohl žít, protože bez přátel nejsme nic.

Ve školce ještě v Markvartovicích, kde jsme kdysi bydleli, jsem měla jedinou kamarádku - Míšu.
Byly jsme pořád spolu, kreslily si, hrály si na pískovišti, začínaly se bavit o klucích (ano, už ve školce jsme kluky řešily!) a hrály si na Xenu, princeznu bojovnici :D
Pak se ale Míša odstěhovala a mě nikdo ve školce nezbyl, protože děti tam neměli rádi mě (až na pár kluků) a já zase neměla ráda je, protože to byla fakt povrchní, namyšlená, rozmazlená děcka. A tak jsem do školky chodit přestala a zůstala doma. Pak jsme se přestěhovali na naše aktuální bydliště. Nějakou dobu jsem byla doma a pak jsem byla znovu poslána do školky. Tady to bylo úplně jiné, než v Markvartovicích. Mezi děti jsem zapadla hned první den, našla si kamarádky i kamarády a samozřejmě jsem potkala svojí dlouholetou lásku (která mě už díky Bohu přešla :D).
Jednou ráno ve školce jsem si všimla, že je v šatně nějaká cizí holka. Ona nakonec cizí nebyla, byla jen po nemoci, a protože jsem byla ve školce nová, tak jsem ji neznala. Hned jsme si padly do oka a já zase měla nejlepší kamarádku - Marušku. S ní jsem si pro změnu nehrála na Xenu, ale na mořské panny a dinosaury ;D Jak šel čas školka utekla a my jsme byli čerství prvňáčci ;)
Bohužel i o Marušku jsem přišla, odstěhovala se mi pryč a já zůstala sama… Ale ne na dlouho ;)
Maruška se sice odstěhovala, ale někdo jiný se zase přistěhoval - Eliška.

Eliška, pro tuhle holku bych zabíjela, kdyby mě o to požádala (a měla k tomu nějaký vážný důvod ;D).
Známe se devět let a jsme skoro jako sestry. Ona ví všechno o mně a myslím, že i já vím všechno o ní.
Jsme úplně rozdílné a přesto skoro stejné ;) Když jsme spolu na táboře, mají nás za sestry.
Vím co má ráda, vím co se jí líbí, vím, co nesnáší, vím, co miluje, vím jací muži i kluci jí přitahují.
Obě milujeme čokoládu, těstoviny, pizzu, čínu, (pivo :D), Disneyovky, Garfielda, filmy s Gerardem Butlerem (a jeho samotného ♥), tanec (ona je v tanci ďábel, já raději ani netančím, protože mám mizernou koordinaci a neumím se odvázat po tatínkovi ;D, ale i tak… už jen filmy o něm mě naplňují jakousi vášní), milujeme SMÍCH a úsměvy (zvláště na pěkných klucích), nesnášíme Samaru (kdyby jste ji viděli, jak je vždycky podělaná strachy, když jde po tmě kolem naší studny xDD). A když už se kvůli něčeho, nedej Bože, nepohodneme, vždycky se brzo usmíříme ;o)

A pak jsou tady ty okamžiky, kdy je jedna z nás na dně. Bohužel jsem to většinou já. Jo, řeknu to rovnou, párkrát jsem se před ní složila. Vždycky mě podržela, snažila se mi pomoct a já jí to kdykoli oplatím, kdyby to potřebovala. Nesnáším, když je někdo přede mnou jakkoli pomluví a můžete si být jistí, že se za ni vždy postavím, když se ona sama nemůže obhájit. Kdybych jí ztratila, asi bych se zbláznila, i když mám ještě Haníštku, se kterou se znám dokonce 10 let a myslím, že o sobě taky víme téměř všechno, bohužel spolu netrávíme tolik času, což mě mrzí. Ale chci říct, že tyto dvě osoby jsou jako můj vzduch, který dýchám a já si neumím představit, jak bych žila bez nich. Jsem strašně moc ráda, že jsem je poznala a že mi důvěřují a já zase mohu bez ostychu důvěřovat jim. Toto je přátelství.

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
-          Elbert Hubbard

Sedm smrtelných hříchů: Chtíč

12. listopadu 2010 v 14:00 | Zlatka |  Na téma...
LUST (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Chtíč.
Ehm, ehm, k tomuto tématu myslím, že nemám ještě dost vlastních zkušeností, abych o něm mohla napsat a vůbec… Neříkám, že někdy netoužím… Ježíši stop! ;D

Raději zauvažujeme nad smilstvem. Smilstvo je, když dojde mezi dvěma lidmi o nemanželský sex.
Není to tedy jen v případě, že někoho podvedeme (a to je ta horší možnost), když jsme vdaní/ženatí, ale i sex s osobou, se kterou nejsem ve sňatku manželském.
No myslím, že sex až po svatbě vynecháme, jsme přeci jenom v 21. století a nemyslím si, že je dneska takových případů mnoho, takže se zaměříme na nevěru.

Nesnáším nevěru. Nesnáším, nesnáším, nesnáším!
Každému z nás se jednou může stát, že takhle "ujede", ale i tak se řídím (oprava, hodlám se v budoucnu řídit, neboť jsem celých 15 let nezadaná) pravidlem "Udělal to jednou, udělá to zase!"
Abych to pak tomu dotyčnému člověku odpustila a dala mu druhou šanci, to by se musel sakra snažit chlapec! To by musel brečet a škemrat :D
Ne to zase ne, ale musel by si to zasloužit tu druhou šanci. A možná bych mu ji pak dala, ale nikdy bych mu to neodpustila. Já totiž nikdy neodpouštím. Odpouštět je totiž Božský - a já nejsem Bůh! To už ať se to raději nedozvím, protože ne nadarmo se říká:
"Co oči nevidí, to srdce nebolí."
Ale kdo ví? Třeba i já, až někoho budu mít, budu tou podvádějící mrchou. A toho já se děsím.

Byli jste už někdy ve vztahu, kdy vás partner(ka) podved(la)?

Odpustili byste nevěru?

Byli jste už někdy sami nevěrní?

Sedm smrtelných hříchů: Zlost

11. listopadu 2010 v 14:00 | Zlatka |  Na téma...
WRATH (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Zlost.
Pro začátek jeden citát, který se mi zalíbil ;)

"Hněv se nepřekonává hněvem, ale láskou."
- Buddha

Každý ji občas míváme, ať už na jinou osobu, nebo sami na sebe.
Myslím, že zlost není špatná, když jí dokážeme ovládnout a zůstat jakž takž v klidu. Ale lidé, kteří si svou zlost vylívají např. na dětech, svých manželkách nebo na zvířatech, jsou podle mě ubozí. Je fakt, že někdy si děcko zaslouží zleva zprava, ale mlátit ho za to? To ne. Pár facek a stačí. To už by moje dítě muselo být sakra fracek (až ho jednou budu mít), abych ho vyloženě zbila. Co se týče mlácení žen… Brr. K tomu netřeba komentář. Ale nejvíce se mi příčí, když někdo mlátí zvířata. Neřeknu, když je to neposedné a vy ho se tím snažíte vycvičit, naučit ho, že to dělat nesmí. Párkrát ho poplácat (jako malé dítě po dupce) a dobré, ale jak vidím ty lidi, co si to ještě nahrají a dají na internet. Zvrácenost. A to není o tom, že by měli vztek. Jenom je to prostě očividně baví. Nedávno jsem na FB viděla video, jak nějaká ženská hází štěňata jedno po druhém do řeky. Hnus. Zvrácenost. Hodit do řeky takovou ženskou. Už kdyby měli vztek, tak to není tak zvrhlé (ale tím toto zacházení samozřejmě neospravedlňuji!), jako fakt, že ti lidi ani vztek nemají, ale očividně se prostě jen nudí. Když to vidím, to pak mám vztek já.

Můj největší vztek jsem měla někdy během minulého půlroku, kvůli jedné záležitosti u nás doma. To jsem měla takový vztek, že jsem třískla starou kolečkovou židlí o zem… ze židle se urval kus železa, teď už nevím, ze které části, ale jsem si jistá, že to bylo z té židle, protože při tom nárazu nejen že se něco odlomilo, ale také jsem si natrhla koberec… Jo, na to nejsem 2x pyšná, už to nechci nikdy zažít, kdo ví, co zničím příště…

Taky jste už něco ve vzteku zničili?
Máte nějaký trik, jak se rychle uklidnit, když Vás něco nemile vyvede z míry?


Sedm smrtelných hříchů: Závist

10. listopadu 2010 v 15:00 | Zlatka |  Na téma...
ENVY (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Závist - hřích hodně spojený se žárlivostí a nenávistí, řekla bych. Každý z nás občas něco někomu závidí: bohatství, krásu, popularitu, či nějakou drobnůstku, řekla bych však, že nejčastěji závidíme lidem štěstí, nebo když druhému spadne do klína to, po čem už dlouho sami toužíme.  A tak se užíráme závistí a nejhorší závistnici dokonce kují pikle, jak by šťastlivce zbavili jeho štěstí a vytouženou věc (nebo osobu) si přivlastnili.

Já jsem strašně žárlivý člověk, ale často vím, že žárlím bezdůvodně (ale přesto žárlím dál), a tak se to snažím překousnout a raději jen mlčím a utápím se v tom sama. Nenávidím tuhle svoji vlastnost.

"Závistník působí sobě žal a je tak sám sobě nepřítelem."
-Démokritos

Někdy ale není co závidět, i když to vidíme jinak. Můžeme někomu závidět bohatství, ale jak můžeme vědět, že nemá doma třeba nějaké problémy?
Někomu závidíme krásu, ale jak můžeme vědět, jestli lidé kolem té krasavice, jí mají opravdu rádi, nebo jsou prostě jen povrchní?
Můžeme závidět popularitu, ale jak můžeme vědět, že přátelé populárních lidí, jsou opravdu přátelé, že si na to jen nehrají?
Můžeme závidět někomu osobu, kterou sami milujete, ale nikdy jste ji nemohli mít, ale jak můžete vědět, že ta osoba je ve vztahu také tak dokonalá, jak se jeví Vám? To je těžké a pravděpodobně to nikdy nezjistíte. A tak se stále budete užírat závistí, žárlivostí a budete z hloubi duše nenávidět…

Stojí to trápení za to?
(Nestojí…)


Cestou necestou...

10. listopadu 2010 v 14:03 | Zlatka |  Fotografie
Letos v létě, když jsme se vraceli ze Slovenska, jsme si zaskočili na jeden cintorín, jeho fotky uvidíte příště ;) Zatím jedna polní cesta kolem lesa za cintorínem ↓


podsvetti-or-raj.blog.cz

Sedm smrtelných hříchů: Lenost

9. listopadu 2010 v 16:00 | Zlatka |  Na téma...
SLOTH (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Říká se: "Líná huba - holé neštěstí!"
A tak si dám zase pusu na špacír ;)
Lenost. Bože, jak já strašně ráda chytám lelky!
Pořád bych ne nejraději válela v posteli s knihou, nebo rovnou usla a snila jeden ze svých snů, které mi nachvilku umožní vstoupit do světa upírů a vlkodlaků. (Nebo samozřejmě takové ty "obyčejné" sny o Něm ♥).
Ale nesnáším LENORU! Pro neznalce tohoto slova:

"Lenora je stav, při kterém nevíte, co dělat a nudíte se. Nechce se Vám ani do vašich oblíbených aktivit, zároveň se ale nechcete nudit. Ale protože jste tak líní, nudíte se dál a pak Vás otravuje i pitomé čučení do stropu." - říkám Já.

Brr. Nesnáším lenoru. A nejhorší je, že ji mívám často o víkendech a to je potom děs, protože si chcete užívat krátké volno a místo toho, pak neděláte... nic. A lenost bezpochyby souvisí i obžerstvím, protože když se já nudím, tak se jdu najíst .

Vím, že jsem Vám tentokrát toho moc k tomuto tématu nenapsala, ale i tohle téma samo o sobě je dost líné ;)

Tak co, jste tzv. couch potato (tj. anglicky gaučová brambora, tedy pecivál)?
Čím nejraději zaručeně zabijete lenoru?


Sedm smrtelných hříchů: Lakota

8. listopadu 2010 v 14:00 | Zlatka |  Na téma...
AVARICE (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Lakota.
Tito hříšníci touží po bohatství a udělají vše, aby to zrealizovali. Ale kdo netouží po bohatství? Ano, často o sobě prohlašujeme, peníze nejsou všechno a je obecně známo, že peníze kazí charakter, ale ejhle! Tyhle džíny musím mít! A ten náramek, krása! A ještě si musím koupit to a tamto… Najednou se ty peníze hodí, co? ;)
Ale tady nejde ani tak jako o touhu po majetku a bohatství, jako spíše o to, že se s nikým nechceme dělit. Myslím, že nejsem lakomá a nedělá mi problém se s někým o něco podělit, ale každý má nějakou věc/osobu, o kterou se nechce dělit, ne? ;)

Chachá! A teď k mé oblíbené části článku! Kritizování!
Tentokrát si vezmu do "huby" církev.
Církev hlásá, aby lidé (křesťané) žili skromně, aby se neobžírali a vůbec, aby neporušili těch sedm hlavních hříchů. Ale podívejme se na takový Vatikán! Jak pěkně to tam mají zařízené, zlaté pečetě papežské a papeže určitě obskakují, jestli mu něco nechybí. Pokud je papež vážně věřící (ale fakt a vůbec my nepřipadá hloupé zpochybňovat jejich víru v Boha), budiž! Ale ať nehlásají takové nesmysly! Teda, pardon, ono to nejsou nesmysly. Člověk by vážně měl žít skromně a neměl by ničím plýtvat a desatero přikázání jsou dobrá pravidla (i když nejsem věřící), ale copak oni je dodržují? A ještě jako příklad berou Ježíše Krista. Vždyť je historicky prokázáno, že Ježíš byl kupec. Byl z bohaté rodiny obchodníků a jestli ho něco pinklo v hlavě a udělali z něho mučedníka, to už je jejich věc.

Takže pokud máte peníze, užívejte si je, ale zase to nepřehánějte a raději si něco odložte na "horší časy", člověk nikdy neví, co se může přihodit ;)

Mikešek oknolezec ;)

7. listopadu 2010 v 20:08 | Zlatka |  Fotografie
Tahle fotka mě vždycky rozesmějě, i když mi poškodil síťku proti komárům, hajzlík jeden x)

podsvetti-or-raj.blog.cz

Sedm smrtelných hříchů: Obžerství

7. listopadu 2010 v 12:00 | Zlatka |  Na téma...
GLUTTONY (zdroj: blackeri.deviantart.com)
Dnešním smrtelným hříchem je OBŽERSTVÍ.
Čili "Přespřílišné požívání nápojů i potravin." - jak tvrdí Wikipedie.
Já to řeknu jednoduše: PŘEŽÍRÁNÍ SE.

Jo, o tomhle hříchu vím hodně. Ale já prostě miluju jídlo!
A jsem také dost vybíravá ;D
Ale teď už vážně, snažím se jíst střídmě, ale když vidím něco, co mi fakt chutná, nebo mám na něco chuť, tak prostě jdou veškeré zábrany stranou a baštím, co se dá. A taky podle toho vypadám.
Kolikrát jsem si řekla: "Tak a teď dost! Oď teďka budu jíst už jen zdravě a budu pravidelně sportovat..." atd. Blá, blá, blá. Pravdou je, že nemám silnou vůli a řídím se mým pravidlem: "Žijeme jen jednou, tak proč se omezovat?"
A opovažte se mi někdo odpovědět do komentářů, něco v tom smyslu, že když to budu přehánět, můj život může (a pravděpodobně) bude kratší, a kdybych se trošku zklidnila, tak bych v toho v životě mohla okusit více (v malých dávkách samozřejmě!), protože to dost dobře vím sama. (Dalším dobrým důvodem, proč bychom se neměli omezovat, jak v jídle, tak v ostatních věcech, je, že je tu ta možnost, že v roce 2012 všichni padneme. Ale to je vedlejší ;) Ale jak už jsem řekla, já prostě miluju jídlo a za tím si stojím. Tečka.
Samozřejmě, je mi někdy ze sebe zle, když si uvědomím, že zatím co já se tady láduju pizzou a ještě si vymyslím, že s houbami jíst prostě nebudu (to ale není pravda, houby na pizze moc nemusím, ale nevadí mi. Jiný příklad mě momentálně nenapadá), tak děti v Africe hlady umírají.
ALE, nejsem na tom zase tak zle ;) Navíc se snažím po sobě nenechávat zbytky, čili neplýtvám jídlem… Na rozdíl od Američanů. Ach ano, Amerika a její obyvatelé věčně sedící u TV, snídající koblihy, obědvající v KFC a McDonald a večeřející kýble zmrzliny. Ano, kdo z nás si občas nezajde do fast foodu, nebo si nedá ke kávě koblihu, cookies nebo oblíbené muffiny? Ale oni na tom de facto žijí. Od rána do večera, den co den, 365 dní v roce, celý život. Ne všichni, ale většina.
Jo, myslím, že Amerika je světadíl obžerstvím proslulý.

Tak co? Taky si rádi občas pošmáknete, nebo jíte střídmě?
A jaké je vaše oblíbené jídlo?
A nemáte teď na něco chuť? ;)

Sedm smrtelných hříchů: Marnivost

6. listopadu 2010 v 18:43 | Zlatka |  Na téma...
7 smrtelných hříchů (zdroj: amazingdata.com)
Určitě mnoho z Vás zná tyto obrazy zpodobující Sedm smrtelných hříchů. Ale myslím, že málokdo zná jméno jejich autorky, ale nevím, možná se mýlím a rozhodně nechci někoho obvinit z neznalosti! Vždyť já sama jsem se jejího jména dopátrala až dnes ;)

Tak tedy jejich autorkou je Polka Marta Dahlig.
Její tvorbu můžete najít na DeviantArtu, kde vystupuje pod přezdívkou blackeri.

Každopádně v tomto článku se nebudu nijak zaobírat dokonalostí této série obrazů, i když si to bezpochyby zaslouží, protože si myslím, že jsou to vskutku díla mistrovská, ale budeme postupně rozebírat všech sedm smrtelných hříchů jednotlivě. Tím chci tedy říct, že 1 hřích = 1 článek. A dnes je na programu MARNIVOST.

"Koala"

5. listopadu 2010 v 13:18 | Zlatka |  Tablet
Ach jo. Po dlouhé době jsem použila tablet a vzniklo z toho tohle :(
Já koaly zbožňuji, jsou rozkošné, ale kdyby viděly tohle, tak by mě asi ukamentovaly...

podsvetti-or-raj.blog.cz

Mourek podruhé

4. listopadu 2010 v 15:01 | Zlatka |  Fotografie
To byste nevěřili co jsem našla! Celou složku fotek z léta a většina fotek nebyla zveřejněna ani na mém DA. Takže některé Vám tady budu postupně přidávat. Momentálně jsem opět podlehla Mourkovi. Takže přidávám jeho tři letní fotky :)

podsvetti-or-raj.blog.cz

Tyhle dvě fotky jsou tady spíše navíc, ale já z nich nemůžu xD


podsvetti-or-raj.blog.cz

podsvetti-or-raj.blog.cz

Dušičky aneb bloumání nad hroby

3. listopadu 2010 v 17:28 | Zlatka |  Na téma...
podsvetti-or-raj.blog.cz
Včera jsme vyrazili s rodiči posvítit na hrob.
K tomuto svátku nemám nijak zvláštní vztah, ale mám ráda tu atmosféru, když nevidíte nic než plápolající plamínky svíček a navíc je pěkné povzpomínat na mrtvé (??!). Ale skutečně myslíme na ty, kteří tam dole spí svůj věčný spánek? Já se přiznám, že ne. Nevím, jestli je to tím, že jsme šli sice posvítit na rodinný hrob, ale já si ty lidi nepamatuji, nebo umřeli dřív, než jsem se narodila. Tak jak tedy mám vzpomínat na ty, které jsem neznala? Většinou myslím na úplně jiné věci. Pár let zpátky si pamatuji, že jsem přemýšlela nad tím, jestli se stihnu naučit zeměpis. A letos jsem přemýšlela nad tím, jestli někomu nebude vadit, když si to tady vyfotím. Jsem ráda, že na hřbitově nemám nikoho, koho bych si pamatovala, nebo někoho, koho jsem měla velmi ráda. Vlastně ano, jeden člověk by se zde bohužel našel, sestra mojí prababičky zemřela letos, ale my nevěděli přesně, kde je pochována, takže jsme za ní svíčku zapálit nemohli...
A ostatní jsou pochováni na jiných hřbitovech.

Tak se Vás teda ptám, skutečně myslíte na ty, za které jste přišli na hřbitov zapálit svíčku, nebo se zabýváte úplně jinými nesmysli jako já?