Hřbitov.
Když někdo řekne slovo "hřbitov", představím si spoustu starých náhrobků porostlých břečťanem. Je to místo posledního odpočinku. Možná si teď o mě budete myslet, že nejsem normální (ale kdo je??), nebo že jsem EMO, ghotička, nebo, že vyznávám jiný "černý" styl. Ale nejsem ani jedno. Přiznávám se, že ghotický styl se mi líbí a když jsem byla mladší, vyhledávala jsem na internetu právě ghotické obrázky, ale pravdou je, že na hřbitově, prostě nalezne klid a nemusí to hned znamenat, že jste už pod drnem. Pro mě mají hřbitovy zvláštní kouzlo. Nebo alespoň ty přažské, jako například Olšanský hřbitov, nebo židovký hřbitov. To jsou krásné hřbitovy. Staré rozpadající se náhrobky jsou porostlé břečťanem a všechno jakoby spalo. Skutečný klid a mír. Ale samozřejmě, má to nádech jakéhosi zakázaného dobrodružství, přeci jenom co kdyby byli duchové? A neslyšela jsem právě za sebou nějaké kroky? Co se to tam mezi stromy mihlo? Strach. Přiznávám se, jsem strašpytel. A hřbitovy, i když je mám ráda, mi někdy nahánějí hrůzu. Je to místo, kde oživá naše fantazie a my přemýšlíme, jestli skutečně existují duchové, upíři a další bytosti. A není právě toto důvod, proč je někteří tak rádi navštěvujeme? Fantazie je přeci cosi, co potřebuje každý z nás :)