Slabost Victorie Bergmanové

3. září 2015 v 10:59 | Zlatka |  KNIHY
První kniha téhle severské detektivní trilogie se mi do rukou dostala náhodou… musela mě zaujmout na nějakém profilu na databazeknih.cz a já si ji pak uložila. Vtipné je, že jsem myslela, že by se tahle kniha mohla líbit mamce, ale mamka pak šmejdila na mém profilu v databázi, aby našla nějakou inspiraci na dárek pro mě, a tak jsem Vraní dívku nakonec dostala já :D

Kniha se chlubí tím, že je světový bestseller a také červeným štítkem s "JEN PRO SILNÉ POVAHY", nejspíše protože zpracovává dost citlivé téma zneužívání dětí.

Protože se jedná o opravdu spletitý příběh, kde prakticky všechno souvisí se vším, nemůžu/nechci vám toho moc prozradit, a tak vám jen řeknu, že se děj točí kolem komisařky Jeanette Kihlbergové, která dostane na starost vyšetřování vražd mladých přistěhovaleckých chlapců, kteří jsou mumifikovaní, napumpovaní chemikáliemi, se známkami mučení a aby toho nebylo málo, jsou i kastrovaní. Druhou postavou je psycholožka Sofia Zetterlundová, která se snaží pomoci záhadné Victorii Bergmanové a mladému muži ze Sierry Leone - oba trpí rozštěpem osobnosti.
Těl přibývá, stopy žádné, obě hrdinky se musí vypořádat ne jen s tím, co se děje v práci, ale také bojují se svými osobními démony. Ke konci knihy se dočkáme dost podstatného zvratu a všechno začíná zapadat do sebe jako puzzle, ale nemyslete si, že v tom už začínáte mít jasno, protože v druhém díle Hladový oheň zjistíme, že ta skládačka má přeci jenom víc dílků, než jsme očekávali. V Pýthiiných radách navíc zjistíme, že hrůzné události nezačali vraždami chlapců, ale už během 2. světové války na Ukrajině.

Jak bude vyšetřování probíhat a jak skončí, si přečtěte sami J. Opravdu si myslím, že tahle trilogie stojí za to, i když bych k ní měla pár výtek:
- komplikovaný spletitý děj - někomu se může zdát, že je to až příliš překombinované
- mnoho postav - můžete se ztrácet v ději i v postavách, naštěstí autory napadlo dát na začátek třetí knihy přehled postav a pár podstatných poznámek k nim J
- těžké téma - jak jsem řekla, točí se to kolem zneužívání dětí, sexuálně i jinak, když jsem četla komentáře některých lidí, tak jim to skutečně dělalo problém, tak si říkám, že asi nejsem normální, protože se mnou to nic nedělalo, nějak mi emoce hlavních hrdinů vůči těm hrůzám nepřipadaly skutečné a ty hnusy jsem četla s docela chladnou hlavou.
Anotace k jednotlivým dílům a informace k autorům naleznete zde.

ad
 

Pohledy do minulosti, pohledy do budoucnosti

17. srpna 2015 v 11:11 | Zlatka |  deníček
Tak jsme se vrátili z týdenní "dovolenky" u babičky na Slovensku. Po 5 letech jsme se odhodlali k tomu, abychom zase nasedli do auta a absolvovali dlouhou 7 hodinovou jízdu do Košic (nemáme dálniční známku, tak proto tak dlouhou).

9. srpna, na mé 20. narozeniny, jsme vyjeli časně z rána, abychom alespoň část jízdy neumírali v autě horkem (protože nemáme dálniční známku ani klimatizaci). Paradoxně mi cestou byla dokonce i zima… že prý kvůli tomu, že jsem byla nevyspalá. No, prakticky celou cestu jsem prospala, jen jak jsme jeli kolem Vysokých Tater, tak jsem koukala z okna, protože takový pohled se mi jen tak hned nenaskytne.


Elita

20. května 2015 v 23:09 | Zlatka |  KNIHY
databazeknih.cz - ElitaTak jsem v rámci předsvaťákovského oddechu přečetla na posezení druhý díl Selekce a ačkoli jsem už minule říkala, že je to vyloženě oddechovka, nic víc, tak pro mě druhý díl, narozdíl od toho prvního, byl velkým zklamáním... Že byl děj předvídatelný, to neřeším - jak jsem řekla, je to na relax, ale konec mě znechutil, pochopitelně nebudu říkat, co se tam stalo, ať vás tu nespoileruju, ale ti z vás, kteří už to četli, možná chápou můj postoj - a... sakra :D ráda bych sek tomu vyjádřila, ale nejde to bez toho, aniž bych prozradila, co se tam stalo a co jediné mě překvapilo, bohužel nemile :D Tak to nechám na vás... :-)

Autorka: Kiera Cass
Počet stran: 280
Anotace: Třicet pět dívek přišlo do paláce soutěžit v Selekci. Všechny až na šest byly poslány domů. A jen jedna se provdá za prince Maxona a bude korunována princeznou Illey. America si pořád není jistá, kde leží její srdce. Když je s Maxonem, nechává se unášet jejich novou dechberoucí reakcí a nesní o ničem jiném, než být s ním. Ale kdykoliv vidí Aspena vykonávajícího práci strážce v paláci, je strhávána vzpomínkami na společný život, který si plánovali. Jak se skupinka zmenšila na Elitu, jsou ostatní dívky ještě odhodlanější získat Maxona - a Americe běží čas na rozhodnutí. Právě když si je America jistá, že se rozhodla, zničující ztráta ji donutí znovu o všem začít pochybovat. A zatímco se snaží představit si budoucnost, agresivní rebelové odhodlaní svrhnout monarchii nabývají na síle a jejich plány by mohly zničit její šanci na jakýkoliv šťastný konec.

PS: písemné jsou úspěšně za mnou, profilové se mi blíží (25.5.), doufám, že dopadnou úspěšně, narozdíl od přijímaček na psychologii do Olomouce, tam jsem bohužel neprošla ani prvním kolem, ale teď hlavně tu maturitu, držte mi palce :-)
 


První dojmy z UPOLu

12. března 2015 v 18:34 | Zlatka |  deníček
Řekla jsem si, že by bylo fajn, kdybych se zase po pár měsících ozvala :D Tak jsem tu! :-)
Řeknu vám ten čtvrťák ubíhá jak voda! A já se ještě pořád nezačala učit -_-. Maturuji z ČJ, AJ, ZSV a zeměpisu, protože se jevil jako nejjednodušší volba (neuvěřitelné! slovo s dvěma j a š :D)... Takže jestli to nedám, budu chodit kanálama.

Jakožto zájemce o psychologii jsem se aktivně přihlásila do přípravného kurzu na Univerzitu Palackého v Olomouci, protože Olomouc ♥ to je můj sen. Hlásím se i do Brna a Ostravy... a do Opavy na knihovnictví :D, ale psychologie v Olomouci, to bych jásala :-) Bohužel, na psychologii je již tradičně nával, takže nejspíše skončím v Opavě :D

Věřte nebo ne, teprve ve svých necelých (naštěstí) 20ti letech jsem podnikla první "velkou cestu" bez rodičů někam sama vlakem... někam dál než do Ostravy :D Takže mě s Domčou v sobotu ráno vyhodil táta na nádraží a za chviličku jsme fičely LeoExpressem do Olomouce na hlavní nádraží.

Postřeh z vlaku: Mám dojem, že jim na WC nefunguje zámek. -_-

No když jsme vystoupily v Olomouci, byly jsme trochu zmatené :D a musely jsme se vracet zpátky do budovy, protože jsem urgentně potřebovala na WC... takže mým dalším potřehem je, že po mně chtěli 10Kč za záchod :D

Pak jsme se s Domčou vydaly k fakultě - pěšky, protože jsme měly spoustu času a protože jsme alespoň mohly zjistit, co tu mají za obchody. Než jsme došly k fakultě, minuly jsme minimálně 4 pizzerie a různé kebaby, asijská bistra, kavárny, čajovny! Krása! No umím si představit, jak bych vypadala za pár týdnů v Olomouci :D

No a pak už jsme se dostaly k filozofické fakultě... hned se tam studenti začali seznamovat... a my nic :D Nevím proč, vypadáme tak nepřístupně, nebo příliš mladě?... teda mladě rozhodně, Domča je sice o dost vyšší než já (153 cm :D), ale i tak jsme tam byly úplně prckové :D

První tříhodinová přednáška byla z biologie a byla skvělá - pan profesor Orel byl skvělý, strašně sympatický, pohodový, všechno skvěle vysvětloval... jediné co mě zaskočilo bylo, že své studenty bere na pitvy a že chce na přijímačky i latinské názvy. Hm, kdyby se na mě usmálo štěstí, tak snad i tu pitvu přežiju :D
Druhá tříhodinová přednáška byla z klinické psychologie. Ta mě paradoxně už moc nebavila, protože moje jediné zkušenosti s psychologií jsou asi ze 3 hodin ZSV za 4 roky, takže jsem moc nevěděla o čem je řeč, protože nás v psychologii učili jen psychické jevy, procesy, temperament, zátěžové situace, psychohygienu a takové letmé základy - prostě nic moc, spíše nic. Taky jsem už byla hodně unavená. Ale myslím si, že jsem si z obou přednášek něco odnesla, takže jestli se tam nedostanu, alespoň budu mít nějakou zkušenost :-)... Jo, budu mít jen tu zkušenost, protože někteří zájemci byli velice sečtělí, když kladli otázky, opírali se o své dosavadní (bohaté!!!) znalosti. Ale zase... přeji jim to, když má pro to někdo takové zapálení a ví, o čem je řeč, přeji jim to :-)

Každopádně jsem zvědavá, co si odnesu z dalších dvou víkendů, abych ještě nezjistila, že jsem se minula oborem :D

Co vy? :-) Už se připravujete a maturitu/přijímačky? :-)

Selekce

3. ledna 2015 v 23:23 | Zlatka |  KNIHY
Tak jsem přelouskala i druhý vánoční dárek, tentokrát Selekci od K. Cassové.
Na Selekci jsem jednou úplně náhodou narazila na databázi knih, když jsem si přečetla anotaci, držela jsem se za hlavu,vždyť proboha soutěž dívek, která si vezme prince? :D :D Takový kýč. Ale hodnocení 88% mě nahlodalo, a tak jsem pro Selekci vyrazila do naší knihovny.... jenže byla zrovna vypůjčená a když jsem to řekla mamce, řekla mi ať nikam už nechodím, co když mi ji přinese Ježíšek :D

Takže Ježíšek mi ji nečekaně opravdu nadělil :D

A byla jsem příjemně překvapená :-) Totiž nečekejte fakt nějakou šílenou zápletku, téma je to celkem ohrané... ale kdyby to lidi nebavilo, neomývalo by se to pořád dokola, takže to bylo opravdu fajn čtení, člověk si toho pěkně odpočal, čtení otíkalo jako voda a určitě přečtu i další díly :-)... Jen holky bacha na představy o ideálním princi, mohlo by se stát, že byste na něj čekaly celý život, nebo se nedočkaly vůbec :D Mně, nezadané holce, hned píchlo u srdce, že jsem sama a že bych taky chtěla někoho, kdo by mě zbožňoval :D
Autorka: K. Cass
Počet stran: 288

Anotace: Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona.
Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunku.
Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala - a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.


zdroj obrázku a anotace - cooboo.cz

Papírová města

26. prosince 2014 v 19:56 | Zlatka |  KNIHY
Tak jsem po nehorázně dlouhatánské době popadla knihu - zrovna jeden z nejčerstvějších kousků v mé knihovně, neboť jsem ji dostala pod stromeček - a konečně taky něco dočetla! Čtyřleté studium na gymnázium mi totiž poněkud znechutilo četbu, z upírů jsem asi už vyrostla, nebo alespoň z Anity (Inkubovy sny jsem ani nedočetla, čtení o sexu mi prostě nepřipadá nijak záživné)... pak jsem vyzkoušela něco kontroverzního - John na konci umře, ale ani u něj jsem se ještě nedostala ke konci (ale k němu se ještě vrátím, přísahám!)... a teď jsem konečně dostala do ruky něco, co mě bavilo natolik, že jsem knihu přečetla na dvě posezení (včerejší noc a dnešní odpoledne).
Od Johna Greena jsem zatím nic jiného nečetla, tuším, že má u nás vydané ještě další dvě knížky, ale jejich anotace, až na Papírová města, mě nijak nenadchly. Papírová města ale stála za to, a tak si možná časem zbylé dvě knížky alespoň vypůjčím z knihovny. Je to vlastně příběh mých vrstevníků - hlavní hrdina Quentin právě končí střední školu, všichni řeší závěrečné zkoušky, vysoké školy, poslední školní ples... Ale pak "královna" školy krásná a záhadná Margo nečekaně zmizí. Není to její první zmizení, a tak lidé předpokládají, že se za pár dní zase vrátí s nějakou neuvěřitelnou příhodou, kterou zažila, ale Quentin má pocit, že tentokrát je to jiné a rozhodne se po Margo spolu se svými přáteli pátrat, protože Margo za sebou zanechala stopy. Konec asi není takový, v jaký by čtenáři (no, hlavně čtenářky) doufali, ale to dělá knihu zajímavou, navíc je kniha plná myšlenek a citů, které prostě může prožívat každý z nás. Není to žádné fantasy, není to horor, není to ani nesmyslný doják... je to něco zvláštního, milého a trochu i k zamyšlení :)

Autor: John Green
Počet stran: 288
Oficiální anotace: Po úspěchu románů Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky vychází nyní v českém překladu další dílo veleúspěšného autora Johna Greena, který si i u nás bleskurychle získal početný fanklub. Hrdinou je Quentin Jacobsen, normální, tak trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou Margo. Ta mu pak jednoho dne nečekaně zaklepe na okno a vtáhne ho do podivuhodného dobrodružství. Když dívka další dny ve škole chybí, Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že pro něj zanechala určité stopy. Znal vlastně Margo? A co jsou papírová města, s nimiž se nyní stále setkává? Oblíbený autor přináší brilantní příběh nabitý upřímnými emocemi, který nenechá čtenáře chladným.

Změňme svět

22. srpna 2014 v 16:53 | Zlatka |  DALŠÍ ČLÁNKY
Média upozorňující na to, jak na tom jsme my a naše planeta, nejsou na internetu ničím novým.
No, nepotřebuji ani články k tomu, abych měla depresi z vědomí, jak ryze konzumní společnost jsme, stále si jen bereme a nic přírodě nevracíme.


Bylo napsáno spousto článků, natočeno spoustu dokumentů, spuštěno mnoho projektů… Je nutné si uvědomit, že postojem "Jsem jen jeden člověk, sám nic nezmůžu." opravdu nic nezměníme. Je jedno, že jsem jen jedna a sama toho moc pro naši planetu neudělám, můžu se pokusit alespoň změnit něco ve svém okolí.

Byla bych moc ráda, kdybyste to taky zvážili a popřípadě se do toho pustili se mnou :). Neudělám tedy nic zvláštního - napíši články, vytvořím projekt, ale vážně bych něco ráda změnila alespoň ve svém životě a ne jen o tom přemýšlela. Něco přece můžeme udělat každý - třídit odpad, šetřit vodou, používat recyklované hmoty,… Jsem zvědavá, co děláte pro naši planetu Vy, jestli máte nějaké návrhy, jaké máte názory na různé problémy nebo jestli patříte k těm, kteří tohle prostě neřeší.

Myslím, že i kdyby se teď "probudila" půlka veškerého světového obyvatelstva, tak naši planetu už nejspíše nezachráníme, ale věřím, že by se spousta problému vyřešila, nebo nějak utlumila a proces devastace naší země by se alespoň zpomalil.

Do začátku byste se mohli mrknout na tuto stránku http://www.50waystohelp.com, myslím, že i ti z vás, kteří životní prostředí neřeší, tam najdou něco, co byste pro přírodu mohli udělat a co vám život nezkomplikuje, přinejmenším číslo 17 O:-).

Fotostřípky z Lešné

14. srpna 2014 v 14:18 | Zlatka |  Fotografie
Když už jsou ty prázdniny, sem tam s rodinkou podnikneme nějaký výlet. Vlastně, moji rodiče si párkrát za rok vyjednou někam na jednodenní výlet, ale já se toho většinou nezúčastňuji (botanické zahrady mě zase až tolik neberou, na "ostravskou sopku" třeba jednou podniknu výlet s mými přáteli, Venušina sopka mě nijak nenadchla,...). Ale! Před třemi dny jsem se přeci jen odhodlala jet s nimi do Hradce nad Moravicí - nejdříve na výstavu drobného zvířectva, která ale bohužel byla docela o ničem, my v Lutyni ji máme o mnoho bohatší a to jsme taková dupa světa, ale zámek Hradec nad Moravicí a přilehlý zámecký park stál za to, tak jsem ráda, že jsem s nimi opravdu jela a nefňukala doma nad zlomeným srdcem.

Dnes jsme podnikli další výlet - tentokrát do ZOO ve Zlíně, kde mě nikdo nemusel pobízet, protože jsem si výlet sama vymyslela, možná je překecám ještě do konce léta i do Olomouce na Svatý kopeček (dále mám v plánu safari v Hradci Králové a ZOO v Liberci :D někdy... ve vzdálené budoucnosti :D)... Ale dost o mých plánech! :) Přejdeme raději k fotkám :-)

Je to opravdu jen střípek z toho, co jsem nafotila z prostého a velice smutného důvodu - po mamce se mi dost třepe ruka, takže většina fotek je bohužel nepoužitelná -.-


Začnu zámkem Lešná, který se nachází v areálu ZOO. Vstupné na prohlídku zámku se platí zvlášť, my jsme se do zámku nepodívali, už měli po zavíračce, ale v podzemních prostorách se ještě nachází terária s krokodýlem, varany, hady, kraby, želvami a krásnými pralesničkami. Já miluji secesní styl, tak jsem se pokochala zámkem alespoň z venku. Snažila jsem použít na mobilu panorama, ale výsledky byly katastrofické :D Takže jsem ještě provizorně spáchala tuto fotku z posezení naproti zámku :-)


Ztracený čas

9. srpna 2014 v 21:16 | Zlatka |  deníček
Tak jsem zase o rok starší. A asi i hloupější.
A já **** co? čekala jsem na milé přání člověka, kterého miluji. A on co? "Pěkné narozky ;)" naprosto neosobně, pak se do mě ještě pustil a třešničkou na dortu bylo, když mi pak kamarád psal, že se mu chlubil patnáctkama z fitka a jinými informacemi, které mě tolik "potěšily".

Já jsem fakt prostě pitka blbá! :D Po tom všem co mi udělal, vím že mě nechce, vím, že se mu nedá věřit ani nos mezi očima a co já? Já nic! Já to všechno vím a stejně čekám jak husa na zázrak, zatímco se on baví na můj účet.

Pro žádného kluka jsem nedělala takové pičoviny! jako pro něj. Jiného bych poslala už dávno do prdele a nechala bych ho tam. Ale ne. Vojtíškovi vždycky všechno prošlo. Prošly mu jeho lži, ty jeho kurvičky, ty jeho "kámošky" jak jim on říká (já jsem taky jen kámoška :-) jen po mně občas chce sex :-) tak jak to bude asi s těmi jinými, když ho znám tak dobře? :-)...).

Já jsem fakt blbá blbá koza pitomá! Marnit čas pro někoho tak bezcitného. Jediný cit, který má, je v jeho koulích, bohužel jimi i přemýšlí, že. A je to jen moje blbost, že sebou tak nechám vymetat.

Ztratila jsem vše, čím jsem byla. Hrdost žádná. Důstojnost... cože to? :D Moje sny i cíle se rozplynuly. A tovše jen pro toho jednoho zmetka. A je to jen moje chyba.

Milovat není zdravé.

Pro lásky minulé, pro lásky budoucí aneb ideální partner

5. srpna 2014 v 7:19 | Zlatka |  DALŠÍ ČLÁNKY
Když jsem psala tenhle článek, předcházel mu strašně dlouhý a pro vás zřejmě nudný úvod k tomu, jak jsem se k psaní tohohle článku vlastně dostala, co mě k němu vedlo. Nakonec jsem usoudila, že vás budu nudit o něco kratší dobu (ale jakobyste ten rozdíl ani nepoznali -_-) a že vás nebudu trýznit vyléváním si svého na kaši rozmašírovaného srdce.

Přemýšlím nad tím, jaký by vůbec můj partner měl být, abych byla skutečně spokojená, a opravdu nebudu vůbec skromná. To ale neznamená, že pokud dotyčný kluk/muž nebude splňovat všechny "podmínky", nemá u mě šanci, protože jsem taky jen člověk. A jsem hrozná. Hrozně žárlivá, panovačná hysterka, podezřívavá, komplikovaná, líná bordelářka,… vlastně na ty dobré vlastnosti - pokud nějaké jsou - si každý musí přijít sám, protože já jsem k sobě hodně kritická a teď v mé době temna, prostě nic dobrého nevidím.

Upřímnost a absolutní věrnost, důvěra

Po předchozích dvou vztazích, z nichž první mě pohltil, šíleně bolel a stále bolí, a druhý mě jen utvrdil v tom, že "všichni kluci jsou stejní" (a to nemusím být děvka, že tohle vím, protože to mám všude na očích, nespálila jsem se jen já, dneska je upřímný a naprosto věrný partner vzácností, ale to platí bohužel i pro nás ženy). Tenhle bod souvisí s tím, že jsem žárlivá a podezřívavá a lidem - až na pár výjimek - už nevěřím. Proto pro mě bude v budoucnosti těžké začít vztah bez toho, aniž bych si kluka proklepla. A to myslím vážně. Když mám tu možnost si kluka proklepnout, nebo ho otestovat, udělám to. I když vím, že výsledek mě může bolet. Ale neuvěřili byste, jak si tím dokážete ušetřit čas…. totiž proč jím plýtvat na dalšího lháře? A pokud se lidi nedomluví na polygamním partnerství, neexistuje pro mě flirt, natož jakýkoli tělesný styk. Když miluju, mám oči jen pro jednoho a dokonce i když později zamilovanost opadne, já to neudělám a nechtěla bych, aby to můj partner dělal. Možná si říkáte, co je na nevinném flirtíku? Ale tohle já prostě nesnesu. A neexistuje žádné "Co oči nevidí, to srdce nebolí." - protože tyhle věci se stejně dříve nebo později provalí.

Co se týče upřímnosti - nesnesu lži, i kdyby byly "milosrdné". A pokud by partnerovi na mě něco vadilo, nebo bych mu nějak ublížila, pochopitelně to potřebuju vědět, abychom si mohli vyjasnit, jestli se s tím dá něco dělat, nebo nedá dělat, i kdyby to znamenalo řvaní po sobě. Je mi celkem k ničemu, aby si stěžoval přátelům, když mi sám nic neřekne. (Tohle se stalo další mojí kamarádce, připadala si strašně ponížená tím, že o problémech v jejich vztahu, které ona neviděla, mluvil její ex přítel se všema kromě jí samotné.)

Pochopení a respekt

S mou Velkou láskou jsme si nesedli ve více ohledech, než jsme si sedli. O to více to bolelo a bolí, když k němu mám stále velice pevné pouto, které mě často přivádí na pokraj šíleného běsnění. Já mám své koníčky a zájmy, on má své koníčky a zájmy. Pro některé věci jsem neměla pochopení (ano, včetně jeho děvkařství, i když to není koníček, ale povahová vada), ale on neměl pochopení pro nic. Následujíci závorku klidně přeskočte. (Nejen že nesnášel mé dvě kamarádky, ale vadí mu cokoli, co mám ráda. Filmy, knihy, seriály. No kdyby mu vadilo i to hačkování a občasné kreslení, asi bych si vyškubala všechny vlasy. Největší šílenství se odehrávalo kvůli alkoholu, cigaretám a drogám. Co se týče pití, občas (jednou za půl roku, někdy ani to ne) jsem si chtěla vyrazit z lidmi ze ZŠ, nebo právě s kamarádkami. Nesnesl to, vždycky běsnil. Vlastně za celý náš vztah (rok a půl) jsem šla takhle ven jen jednou a co tomu předcházelo, bylo k pominutí. Snažím se řídit tím, že nebudu svému partnerovi dělat to, co nechci, aby dělal on mě, ale občas se to nepovede ani jedné straně. No, asi zapomněl, že on se jednou sbalil a šel na slučák, oznámil mi to jako hotovou věc a dal o sobě vědět až na cestě domů. Když já chtěla na slučák, řekla mu to 14 dní dopředu a řekla mu, že jestli chce, budu mu sem tam psát, byl ale ohromný problém, za který ke mně cítí nevoli nejspíše do teď. Co se týče cigaret a trávy… poprvé jsem byla zhulená s ním a kouřit mě taky naučil on… a pak mi to všechno vyčítal. A tak je to i teď. Nemiluje mě, a přesto by běsnil. Je to v pořádku pouze, když je to s ním. No nezbláznili byste se?) Konec závorky.

Proto je pro mě důležité, abychom s partnerem měli pro sebe navzájem pochopení, uměli se dohodnout na nějakém kompromisu, bude-li třeba. Byli ochotni spolu občas trávit čas způsobem, který je milejší jen jednomu z nich. Například moje Velká láska zbožňuje fitko a já pro tohle nemám moc pochopení (i když samozřejmě zbožňuji každý milimetr jeho těla :D), ale ráda s ním chodím na bazén a pro něj je to taky cvičení, takže tohle pro něj udělám, i když jsem kůže líná. Ale byla bych moc ráda, kdyby zase jednou i on mi udělal k vůli. Samozřejmě nejlepší je, když máte nějaké společné koníčky, které spolu můžete vykonávat oba s velkou chutí a radostí a zároveň se můžete těšit z přítomnosti vaší drahé polovičky.

Otevřenost, schopnost svěřit se

Tohle není ani tak v souvislosti s upřímností, jako spíše s tím, že s problémy se nemusíme pochopitelně potýkat "jen" ve vztahu, ale taky v rodině, škole, práci, apod. Když mě něco trápí, chci mít možnost svěřit se partnerovi. Nepotřebuji radu nebo rozhřešení (ale samozřejmě někdy se to hodí), ale nechci partnera, který mě s tímhle pošle do háje, nebo kterému to jde jedním uchem tam a druhým ven. Zároveň je i pro mě důležité, aby tyhle věci se mnou partner sdílel. Samozřejmě ne všichni jsou takoví, že se svěří, i já někdy raději mlčím, protože ne vždycky to člověku pomůže, znovu se tím prohrabávat. Ale já tuhle možnost partnerovi (přátelům, rodině i cizím) poskytnu vždycky, a nejspíše proto čekám, že tu možnost budu u partnera mít i já.

Toto byly asi ty nejdůležitější body. Ty vlastnosti, aby to snad klapalo, jak má. Já si ale myslím, že vztah je také hodně tvořen detaily, třeba jen těmi nejdrobnějšími a na první pohled naprosto nepodstatnými. Přeci jen jsem žena :-) a umím (= jsem) někdy dost malicherná, či urážlivá, vždy lehce zranitelná a drobnosti pro mě znamenají neskutečně mnoho.
Ve "zkratce" vám teď vlastně povím návod "Jak na Zlatku", ...ale napíši ho tak nějak hrubě, abych vám nedala úplný klíč k sobě, ačkoli pochybuji, že se tu někde potuluje můj budoucí partner, tak to snad nikomu neusnadním, nebo toho nikdo nezneužije :) (Naivka, další vlastnost.)

Vidina společné budoucnosti

Pokud si s klukem nedokážu představit budoucnost, nemá to pro mě cenu.
I když třeba vím, že to neklape a že je minimální pravděpodobnost, že spolu zůstaneme, vidina společné budoucnosti je pro mě jakýmsi útočištěm. S V. jsme plánovali, byly to jen sny, které se nám nikdy nevyplní… né nám oběma spolu. Ale bylo příjemné myslet na to, že jednou bychom založili rodinu a měli bychom dceru Helenku a mohli bychom si pořídit tu vilu v Lutyni, nebo si snad pořídíme něco moderního a luxusního? V horách? Nebo na samotě u lesa zároveň s přístupem k vodě?... No, když jsme se rozešli, zanedlouho se vila prodala. Byla to docela rána, i když se vám to možná jeví nepochopitelné. A jsem si jistá, že má dcera se Helenka (po mé babičce) jmenovat nemůže…

Kouzelné maličkosti, porozumění si

Kouzelné maličkosti se asi liší vztah od vztahu. S tím druhým vlastně ani žádné nestlihly vzniknout. Ale s V. jich byla ohromná spousta. Jsou to věci, které nás spojují, společné vzpomínky a nesmyslnosti, které přitom potěší na duši i srdci. U nás to byli například jednorožci, fenci, Praha, jídlo… ne, nebudu dále pokračovat, protože mnohým věcem byste nerozuměli a já je pokládám za velice osobní. Je to něco co jsme měli a vždycky budeme mít, budeme-li to chtít. Jsou to ty drobnosti, které mě při něm stále drží. Jsou to přesně ty věci, ve kterých vidíte svého partnera, když se vaše cesty rozejdou.

Myslím, že kouzelné maličkosti jsou pro mě nejdůležitějším pojítkem, které mě u partnera drží, kterým vzniká a je naše láska. Jsou to ty momenty, kdy svého partnera nevidíte, ale víte, že je blízko, když se na něj podíváte a víte, na co myslí. Když se znáte natolik dobře, že víte s jistotou, že nikdo jiný vás tak dobře nezná a neskutečně mnoho to znamená. Jsou to maličkosti, o kterých ví jen on a třeba si je ani já neuvědomuji, ačkoli nejsou tajemstvím. Je to schopnost pozorování, umění udělat radost tomu druhému. Je to to, co tvoří domov.

Myslím, že jsem to zvládla napsat tak, aniž bych popsala detaily toho, čím by mě muž uhranul. Přeci jen, nemůžu tady na sebe prásknout vše - alespoň ne v tomto článku -, protože poznávání se patří k těm nejkrásnějším vzpomínkám.

Pokud někdo článek přečetl až sem, tak také ví, že se mnou jsou věci na dlouho. Je pro mě důležitá komunikace. Hodně věci pitvám. Takže nesmím zapomenout na to, že by partner se mnou měl být trpělivý, ale taky nechci, aby ze sebe udělal krotkého pejska.

A také vím, že i když jsem vyjmenovala vlastnosti, které by partner měl mít, aby to klapalo, tak nakonec se věci mohou mít úplně jinak. Ve vztahu jsou důležitá i ta drobná škobrtnutí. Přeci jsem jen žena a občas jsem zmatená. (Snad tím své pokolení neurazím.) Je pravda, že člověk si nejlépe uvědomí, co měl, až poté, co to ztratí. Ta drobná škobrtnutí, kterým si projde každý vztah, nás často zamrzí, ale taky si uvědomíme, za co nám partner stojí.

Doufám, že jednoho dne budu zase v pořádku. Že se nakonec přeci jen poučím z toho, co bylo, a půjdu dál a potkám někoho, s kým to půjde.


Ale hergot, já mám pořád oči jen pro Tebe můj Narcistický kanibale.
I to, co zbylo z mého srdce, patří Tobě.



Další články